V téměř čtvrt století dlouhé historii Městské policie Hradec Králové se tak stalo vůbec poprvé.

Byl jste překvapen, když vám syn řekl, že se také stane strážníkem?
Sdílí se mnou můj celoživotní koníček – vojenskou historii, a tak se dalo předpokládat, že se v budoucnu bude zajímat o policejní nebo armádní kariéru. Navíc Adamova maminka pracuje také jako policistka, takže mě jeho rozhodnutí vlastně vůbec nepřekvapilo.

Nemáte o syna někdy strach? Přece jenom policejní práce nepatří mezi nejbezpečnější.
Samozřejmě se o něj bojím jako každý otec o své dítě. Není to ale tak, že bych propadal panice pokaždé, když jde do služby. Myslím si, že je velice bystrý a dokáže spoustu situací odhadnout a zvládá svou práci dobře.

Čas od času se zřejmě nevyhnete společné službě. Jaké to je dělat v terénu „parťáka" vlastnímu synovi?
Zatím se nám to stalo asi třikrát. Nevnímáme se jako otec a syn, ale spíš jako dobří kolegové, protože se známe a víme, co od sebe můžeme čekat. On se ke mně samozřejmě chová s určitým respektem vzhledem k mé praxi a zkušenostem a já zase s respektem k jeho mládí a aktivnímu přístupu ke všemu.

Předáváte mu rady a zkušenosti ze své dlouholeté praxe?
On se o moji práci aktivně zajímal už odmala. Vždycky rád vyzvídal, co se během služby přihodilo a chtěl všechno podrobně vyprávět. To se nezměnilo ani s jeho nástupem k městským strážníkům. O to víc teď spolu rozebíráme reakce na různé situace, ke kterým se dostaneme. Říká mi, jak by se třeba v mé kůži zachoval on a já ho většinou usměrňuji. Po všech těch letech jsem dnes vůči lidem daleko asertivnější.

Co je na práci městského strážníka nejtěžší?
Každá policejní práce s sebou nese určitý adrenalin a rizika v tom smyslu, že nikdy nevíte, s kým přijdete do styku, ať už je to při řešení veřejného pořádku nebo při dopravních kontrolách. Nikdy nevíte, koho oslovíte nebo zastavíte v autě. Nevíte, jaká bude jeho reakce, jestli nebude vznětlivý, jestli vás nenapadne. I na to se dá ale zvyknout a člověk si postupem času vypěstuje určitou ostražitost.

Jak reagují kolegové, když vás společně potkávají v práci?
Reakce bývají většinou úsměvné, mnohdy Adama se mnou porovnávají. Je to o zvyku. U Městské policie Hradec Králové pracují společně například manželé, je ale pravda, že se zatím nestalo, aby mezi kolegy přišel syn jednoho ze stále aktivních sloužících policistů. Není to ale v žádném případě tak, že bych mu nějak vyšlapával cestičku. Stejně jako si prošel celým přijímacím procesem, musí si i vlastní policejní kariéru a místo v kolektivu najít sám.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste v práci začínal jako teď váš syn? Jak se práce strážníka lišila před více než dvaceti lety od té současné?
V roce 1993, když jsem nastupoval, dozníval hlas přerodu totality v demokracii a spousta lidí si myslela, že když je demokracie, mohou si dělat, co chtějí.  Často jsme řešili takové řekněme „projevy demokracie", kdy se opilci procházeli po autech a křičeli Ať žije svoboda, ničili věci okolo a házeli  do vody popelnice. Takové věci se  děly daleko častěji než teď a také bych řekl, že celkově bylo ve městě po večerech více rušno. Řešili jsme také mnohem méně dopravu.

Věnujete se vojenské historii, jste dokonce ředitelem projektu Königgrätz 1866, tedy vzpomínkových akcí k výročí Bitvy u Hradce Králové 1866. Jak se takový obsáhlý koníček skloubí s prací strážníka?
Je to velice organizačně náročné, zvlášť, když si letos připomeneme kulaté 150. výročí. Je to spousta práce a  zodpovědnosti, ale syn je mi velkou oporou. Od malička mi aktivně pomáhá a já se mu i v tomto snažím předat, co můžu.