Třicetiletá herečka Jana Plodková prožívá prý se svým partnerem optikem Filipem spokojené životní období. Herectví ji okouzlilo už v době studií. Po ukončení brněnské JAMU našla angažmá postupně ve třech divadlech, ale čtyři roky už je na volné noze. Janu si možná vybavíte ze Svěrákových Vratných lahví, kde ztvárnila malou roli servírky Čárkované, ale určitě ji znáte z filmu Protektor, kde vytvořila hlavní postavu herečky Hany, roli ověnčenou Českým lvem.

Televizní diváci ji mají spojenou s doktorkou Diamantovou ze seriálu Zázraky života. V létě ji uvidíme v novém snímku Polski film.

O Janě Plodkové hovoří kritici i blízcí kolegové jako o velmi talentované, půvabné, pracovité a všestranné herečce. Říká to i její první pedagog z mládí Martin Zajíček, když vzpomíná, jak zkoušeli v Jičíně Goldoniho Poprask na laguně, kde Jana hrála Checcu. „Měli jsme tam písničky a já jsem si vymyslel, že Jana bude při jedné stepovat. Já ale stepovat neumím, pravila. Tak si zajdi za někým, kdo tě to naučí a zítra na zkoušce mi to předvedeš. A skutečně druhý den číslo odstepovala. Mně se ale nápad přestal líbit, tak jsem to zrušil. Potom jsem se dozvěděl, že step dřela málem celou noc. Když jsem řekl, že to ruším, ani nemukla a zkoušeli jsme dál."

Během školních let v Jičíně jste dělala muziku, tančila, zpívala. Kdy padlo rozhodnutí o herectví?
To padlo během prvních měsíců strávených v dramaťáku u Martina Zajíčka. Jasně že jsem tancovala, ale tím bych se živit nechtěla. Je to velká dřina. Muziku a zpěv jsem dělala jen kvůli přípravě na JAMU. Učila jsem se rozpoznávat akordy, dobře intonovat. Dá se tedy říct, že můj volný čas byl přípravou na budoucnost.

Rumcajsův Český ráj jste na čas vyměnila za Babinského Špilberk. Kvůli studiu i angažmá. Jak vám bylo na Moravě?
Na Moravě mně bylo krásně. Z malého města jsem přešla do většího, záměrně říkám jen do většího, protože  Brno je malebné, i když je druhé největší.. Což mi naprosto vyhovovalo. Lidi ve škole, poté v divadle, to všechno byly podstatné aspekty k tomu, aby mi tam bylo dobře.

Máte za sebou už několik filmů. Protektor s Českým lvem pro vás je určitě ten nej. Dal se úspěch  tušit už při natáčení?
V žádném případě. Během natáčení se soustředíte pouze na tu práci. Myslet na úspěch by bylo malicherné. Když jsem film viděla poprvé sestříhaný a takřka připravený k první veřejné projekci, napadlo mě, že by byla škoda, kdyby propadl sítem zapomnění. Díky své kvalitě. Víc jsem o tom ale  nepřemýšlela.

Divadlo Polárka, Fidlovačka, HaDivadlo, teď i doktorské působení v seriálu Zázraky života. Kam směřuje vaše  divadelní cesta?
Moje divadelní působení vesměs stagnuje. Sice mám dvě představení u Bolka Polívky, ale pouze dočasně. V tuto chvíli u mne převládá touha po dokončených věcech před kamerou, než dlouhodobější pobyt na prknech. Ale věřím, že se to časem zase změní.

Pobývala jste v cizině, krátce 
v New Yorku, déle v Londýně. Co vás nejvíc oslovilo a napadlo vás někdy, jak by bylo možné uplatnit se herecky venku?
Nejvíce mě oslovil Londýn. To je pro mne město měst. Zrovna nedávno jsme tam s mužem byli na prodloužený víkend a zase jsem se utvrdila, jakou sílu to město má. Navíc mě fascinuje, že na každém volném metru vysadí strom, 
i v tom nejmenším okně najdete truhlíky. Je to tam strašně zelené. Krása. Co se týče mého delšího pobytu tam, v Londýně jsem intenzivně myslela na způsob, jak zaplout do tamního průmyslu. A došla jsem k jedinému bodu. Jazyk není propast Může se stát, že potkáte někoho, komu ten akcent zkrátka vadit nebude. Je zbytečné si stavět jazykovou překážku.

Jaký relax máte vyzkoušený, když se dostanete k bodu největší přepracovanosti?
Ticho. Nedělat nic, nemyslet na nic. Vypnout telefon. To mi přijde skvělé, že už jsou veřejná místa, hotely, které jsou mimo mobilní signál a wifi. Vlastně není většího relaxu, když vás nikdo nemůže zastihnout.

Být na volné noze asi není jednoduché.

Záleží na tom, jak se k tomu stavíte. Ano, hereček je hodně, ale žádná nevypadá jako já, nemluví jako já, každá jsme jiná. Až se objeví klon Plodkové, začne mi konkurence vrtat hlavou.

Máte hezký vztah ke starší generaci. Na rozdíl od těch, kdož tvrdí, že tenhle svět není pro staré. Je to vlivem rodiny?
Určitě. V naší rodině je zakořeněná úcta ke starším. Díky tomu, že ještě babičku mám, můžu vztahy starší generace a té naší mladší porovnávat. Je to slušný rozdíl.

Jak jste se cítila s Bolkem Polívkou v Manéži a jaký je váš názor na komedii, humor, klaunství?
Komedii a humor mám moc ráda. Myslím, že v Čechách existuje jistý druh patentu na humor. Bolek je představitel humoru a klaunství. Je  úžasné ho pozorovat. V každém okamžiku mění situace, hraje si se slovíčky. Je na vlně improvizace, která je obdivuhodná. Proto jsem byla vděčná za vystoupení v Manéži, kdy jsem jasně pocítila, jak mám k takové svobodě ještě daleko.

Ptát se herečky na dobré jídlo, je ošidné. Na čem si ale nejvíc pochutnáte?
To není ošidné. Já jím. 
A hodně. A navíc mám výhodu, že vaří můj muž. Nejvíc si pochutnám na tuňákovi. Tak, jak ho dělá Filip, je pro mne objevení chuťové Atlantidy. Mé vaření se omezilo na kuřecí vývar a magaše, což jsou bramborové placičky v mléce s máslem, povidly, mákem 
a cukrem.

Bulvár propírá váš nynější vztah ze všech stran. Co vy na to?
Když něco o nás náhodou najdu, bavíme se nad tím. Protože pokaždé vytrhli situaci z kontextu a my se tak ocitli v novém příběhu. Dokud bulvár funguje v míře slušnosti, dá se na něho pohlížet s nadhledem a dokonce si 
z něho dělat legraci. Jakmile překročí pravomoc drbu do osobní roviny, začíná boj. Bohužel , u nás je to boj s větrnými mlýny.

Uměla byste si představit dnes, po dosavadních zkušenostech, svůj život úplně bez hraní, divadla, filmu. Čím vás tahle práce vlastně činí spokojenou?
Na tuto otázku se snažím najít odpověď neustále. Ve chvílích, kdy je práce nedostatek, či zrovna není tak tvůrčí, si říkám, zdali se nepodívat po něčem jiném. 
A pokaždé dojdu do bodu, že bez hraní by můj pracovní život ztratil smysl. Mám ráda rozmanitost tohoto povolání, svůj čas si utvářím sama. Nacházím v něm volnost. Herectví je pro mě stejnou přirozeností jako se najíst, když mám hlad.

Očima blízkých

Marek Najbrt, kamarád, obdivovatel, režisér:
„Jana herečka se dokáže převtělit do naprosto protikladných podob. Můžete ji vidět jako nohatou, groteskní Olive v divadelní adaptaci  Pepka námořníka. Ve filmu se pak v okamžiku změní v elegantní krasavici z první republiky. To se v její profesi hodí a málokdo to v tomhle rozsahu umí. Jana kamarádka je zábavná, veselá a milá, má ráda zvěř, lidi 
i děti a to se cení. Kdybych měl 
v zájmu celistvosti napsat, na co se u ní dívám s mírně pozdviženým obočím, pak je to její důvěra 
v kartářky a jinou pseudomystiku. Doufám, že mi odpustí."

Kateřina Oujezdská, castingová režisérka, kamarádka:
„Když jsem Janu poprvé viděla v divadle, řekla jsem si: Tu musím obsadit, to je filmová hvězda. Nemusela jsem režiséra ani přemlouvat, aby ji obsadil do hlavní role Židovky ve filmu Protektor. Zahrála ji na castingu rovnou a naprosto přesvědčivě. Jana je talentovaná, je radost s ní pracovat. Přeju jí spoustu dalších rolí. Kromě toho mám moc ráda tu křehkou, drsnou, krásnou, vtipnou, proměnlivou, tvůrčí, brejlatou a chytrou dámu."

Martin Zajíček, ředitel K-klubu Jičín:
„Janinku Plodkovou mi před mnoha lety přivedla do Káčka maminka a že prý holka chce hrát divadlo: Víte, ona je to taková komediantka… Tohle už jsem slyšel tolikrát. Janinka, malá, štíhlounká holčička, mi způsobně podala ručku 
a mňoukla – Brý den. Povídám jí – Udělej něco, třeba čerta. A v tu ránu nad ničím nepřemýšlela a vystřihla čerta jako vyšitého. 
A byl jsem lapen. Pracovat s Janou byla skutečně radost. Talentovaná, pilná, ukázněná a cílevědomá."

Příště si můžete přečíst rozhovor se známým televizním reportérem a „lovcem" válečných zločinců Stanislavem Motlem.

Vladimír Burjánek