Když se v roce 1982 vdávala, bylo z toho ve městě  pěkné pozdvižení. Paní Stanislava si totiž brala Japonce, který pracoval
v Dobřenicích  jako sexátor.

„Určoval pohlaví jednodenních kuřat.  Pro nás Evropany je to taková malá alchymie. A právě v Dobřenicích jsme se seznámili –  napřed pracovně," vypráví Stanislava Satóová z Nového Bydžova v dalším díle cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Jak se na váš vztah dívaly obě rodiny a jaké byly vaše první dojmy u rodiny manžela?
Moje maminka se napřed bála, že mne má jen tak pro zábavu, že ho brzy omrzím. Později se uklidnila.  Když jsme poprvé jeli do Japonska, tak jsem měla určité obavy. Kdo by se nebál? Ale maminka manžela mi nabídla vše. Byla a je to pohoda. Manželova rodina bydlí ve vesničce, kde je zhruba třicet čtyřicet domků, leží na ostrově Honšú.  Vzbudila jsem tam pěkný rozruch, asi jako můj manžel  tady u nás. Takže se na mne chodili dívat snad všichni sousedé,  protože Evropanku   na vlastní oči  neviděli. Ale maminka manžela mi otevřela lednici, ať si sama vezmu, co chci a co jím.  Také asi byla v rozpacích, co  vůbec  jíme a jestli vyhoví mému jídelníčku.   Provedla mne domem, cítím se tam jako  doma.

Co příprava svatby?
Bylo to hrozné papírování a byrokracie. Všechno zařizování kolem nám trvalo půl roku. Jen vezměte: Rodný list manžela přeložit  z japonštiny do angličtiny, z angličtiny do češtiny. To vše ověřit…

Měnila byste  něco v životě?
Já rozhodně ne. Jak už to bývá, nejsou  všechny dny v manželství pohodové.  Ale čím jsme spolu déle, tím víc si rozumíme. Stačí třeba jen pohled.

Neuvažovala jste o změně příjmení? Nevadí vám ono české přechýlení s příponou -ová?
Uvědomte si, že jsme se brali v roce dvaaosmdesát, takže se mne nikdo ani neptal, jestli se chci jmenovat s nebo bez -ová. A pak jsem si zvykla. Měnit příjmení by přece jen znamenalo další úřadování, a to nějak nemám  po všech zkušenostech zapotřebí. Stačily mi  ty tanečky  kolem svatby a narození děvčat. Chtěli jsme jim oběma 
s manželem dát jména taková, jaká dnes mají. I to byl tenkrát velký problém. A když mi došla trpělivost, nechala jsem na matrice občanský průkaz a řekla jsem, že na křestních jménech trvám, ať si s tím dělají, co chtějí.

Chodíte doma v kimonu? Dodržujete japonské zvyky?
Kimono mám, ale slouží mi jen jako župan. Spíme na tatami, tedy rohožích a máme i řadu polštářků s malým stolkem, u kterého se dá podle japonského stylu sedět. Ale jinak máme běžně vybavený obývající pokoj i kuchyň. A zvyky?  Rozhodně se doma navzájem neklaníme.

Když je řeč o kuchyni. Dáváte přednost japonské, nebo české?
Upřímně řečeno, je mi vlastně jedno, co sním.  Nejsem vůbec vybíravá. Je to jedno, jestli je to ryba, rýže a zelenina nebo knedlo, zelo vepřo nebo svíčková.  Když byly ještě dcery menší, střídali jsme jídla. K obědu bylo například české a k večeři japonské.  A co bych si vymýšlela, suši, které dnes zná 
v Česku každý,  vyhrávalo. Manžel si také rád dá klasickou českou svíčkovou, jen děvčata si vybírají.
Dcera Yumiko: Kdepak, mne se svíčkovou a knedlíky neuvidíte. Dávám opravdu přednost japonské kuchyni.

Setkali jste se šikanou?
Spíš to byla závist, ale brali jsme to s nadhledem.  Mohli jsme s rodinou cestovat  bez devizových příslibů. Stačilo, aby mne manžel do Japonska pozval. I když jsme vystáli fronty na velvyslanectví,  nebylo to tak hrozné. Kdo chce, ten si vždycky něco najde – že ten druhý nosí brýle, je silnější  nebo menší… ale tím si  v životě prošel asi každý.
Yumiko: Jako dítě jsem nechápala,  proč se mi  ostatní děti smějí, že jsem šikmoočko. Připadala jsem si normální. Ale po každé jsem si  vše dokázala s posměváčky vyřídit, nic jsem si nenechala líbit. Dnes v tom svém vzhledu po rodičích vidím  určitou výhodu, proto jste si nás přece  všimli. Nejsem  žádný  všední, okoukaný typ. (směje se)

Umíte nějaké japonské fráze?
Jen minimum. Oporou je mi vždycky manžel, který mi v Japonsku poctivě překládá, na co se ptají, o čem se hovoří. Není to asi ono a možná bychom si s tchyní řekly i víc. Dcery, když byly malé, než šly do mateřské školy, tak se docela slušně domluvily.  Ale pak se školkou a školou vše zapomněly.
Yumiko: Když jsme byly se sestrou  malé, tak jsme se 
s babičkou samy domluvily, ale teď  bych se určitě  nedohodla.

Co vás na Japonsku zaujalo?
Úplně vše. Je tam nádherná příroda, památky od chrámů až po skanzeny. Jejich zahrady jsou vyhlášené po celém světě.
Yumiko: Jako mamince se mi líbí v Japonsku úplně všechno. Kultura, zahrady, památky i příroda. Dokonce jsem jeden čas uvažovala o tom, že do Japonska odjedu natrvalo. Pak jsem se  dostala na vysokou školu, takže z původních plánů sešlo.

Stanislava Satóová
• Narodila se v roce 1960 v Chlumci nad Cidlinou.
• Nyní žije v Novém Bydžově a je asistentkou pedagoga v mateřské škole F. Palackého.
• Původně se věnovala šlechtění drůbeže v Dobřenicích, kde se také seznámila s manželem.
• Má dvě dcery Yumiko a Mikiko.
• Japonsko si zamilovala, proto se tam pravidelně po pěti letech   vždy ráda vrací, a to nejen k rodině manžela Saburo.

Yumiko Satóová
• Narodila se v roce 1989 v Hradci Králové.
• Nyní žije v Novém Bydžově, pracuje jako učitelka v mateřské škole F. Palackého.
• Vystudovala střední pedagogickou školu v Nové Pace. Navázala studiem na vysoké škole, kde získala titul bakalář a nyní skládá státnice v oboru vzdělávání dospělých (andragogika) 
na pražské Univerzitě J. A. Komenského.

U rodiny manžela našla druhý domov

„Ve vesničce, kde rodina manžela žije, je to jako 
v pohádce," vzpomíná Stanislava Satóová.

Jak dodává, v okolí tu najdete vše – hory, lesy, řeku. „Pro děti je to ideální místo," doplňuje.

Vesnička sice leží  na největším japonském ostrově Honšú, ale víc než čtyřicet domků tu prý není.

Navíc ji rodina přijala jako vlastní, paní Stanislava tu našla druhý domov.

„Všechny obavy, se kterými jsem se poprvé do Japonska vydávala, padly. Tchyně mi otevřela svůj dům a nabídla vše, co jsem potřebovala. Byla to obrovská úleva," říká.