'Z českého šoubyznysu bohužel pociťuji prázdnotu,' konstatoval zpěvák

Známý zpěvák Martin Maxa se v pardubickém Kulturním domě Hronovická objevil tentokrát v úplně jiné roli, než by většina jeho fanoušků čekala. Do města perníku totiž zavítal s divadelní hrou Kšanda, kterou napsal herec Jaroslav Sypal.

Jak vznikl tento nápad – zahrát si v tomto představení?
Divadlo jsem hrál už jako kluk v jednom dětském souboru. Potom jsem se ocitl na jiné židli. Věnoval jsem se více muzice a malování, nicméně vždycky jsem měl k prknům, která znamenají svět, blízko. Mé divadelní angažmá je pokaždé odvislé od nějaké nabídky. A tu mi učinil Jaroslav Sypal. Komedie Kšanda se mi docela líbila. Asi jako pro každého, tak i pro mě je povznášející, když mohu někoho rozesmát. Přestože v tomto představení hraji velmi legrační, řekl bych až maličko přiblblou figurku, vůbec mi to nevadí. S chutí jsem si tuto roli střihl a nelituji toho. Tato hra Jaroslava Sypala je velice úspěšná. Jen loni jsme měli kolem padesátky repríz. S Kšandou  jsme po republice objeli řadu míst.

Co vás na divadle nejvíc baví? Jaký je to rozdíl oproti vašemu běžnému koncertu?
Oproti mým kytarovým recitálům to zas takový rozdíl není. Tam jde také o interakci s publikem. Hlavní rozdíl je asi ten, že při koncertě jde člověk s vlastní kůži na trh, kdežto v divadelní hře se ocitá v kůži někoho jiného. Recitály jsou z mého pohledu o něco náročnější, protože tam se nemohu za nikoho schovat. V případě divadla je na jevišti více herců, takže pozornost diváků může být přece jen maličko rozložena (usmívá se).

Jaké je to být na jevišti s žijícím autorem? Má více tendencí vám do vašich rolí mluvit?
Žijící autor, to mi přijde jako docela hezká nadsázka (usmívá se). Já s žijícím autorem vlastně dnes a denně usínám. Vždyť sám jsem autorem svých písní. (usmívá se)

A jaký je Jaroslav Sypal jako žijící autor? Laskavý?
Kšanda je jeho děcko, takže občas trochu šťouravý (usmívá se). Ne, dělám si legraci. My, co jsme na jevišti, se celkem striktně držíme textu i daného aranžmá, které hře vtiskl režisér Rostislav Kuba. Každý z nás si ale svou roli uchopil podle sebe, a tak je to podle mého názoru správné. Charakter postavy by měl pramenit z herce samotného. Kdyby všichni hráli stejně nebo podobně, byla by to hrozná nuda. Proto si ty naše roličky trochu přizpůsobujeme svému naturelu.

Kdyby vás někdo oslovil, přijal byste nabídku na další divadelní spolupráci?
S Jaroslavem Sypalem už účinkuji ve dvou komediích. Nedávno měla velice úspěšnou premiéru hra Zítra to roztočíme, Jaroušku. Diváci v pražském Divadle U Hasičů se popadali za břicho smíchy, což nás samozřejmě potěšilo. Myslím, že v tuto chvíli mám divadla až až. Kdybych v současné době dostal nějakou další nabídku, asi bych odmítl. Přece jen dělám především hudbu. Divadlo není to hlavní, čemu bych se chtěl do budoucna věnovat. Vnímám to jen jako prozkoumání dalšího ramene šoubyznysu. Sám sebe stále vnímám zejména jako skladatele, textaře, zpěváka a také malíře. Tomu bych se chtěl v následujících letech hodně věnovat.

Co připravujete ve výtvarném umění?
V této oblasti toho zatím moc nechystám, i když jsem se malováním kdysi hodně živil. Měl jsem řadu výstav po celé Evropě a všechny své obrazy rozprodal. Momentálně tedy nemám co vystavovat.

Je to z vašeho pohledu ideální varianta?
To rozhodně ne! Vždycky, když se mám s nějakým obrazem rozloučit, z toho nemám dobrý pocit. Maluji hyperrealismus, takže ti lidé na plátně jsou hodně živí. Samozřejmě, že si vybírám přátele nebo své nejbližší, kteří mi pak stojí modelem. Na poslední obraz jsem například do kompozice vložil svou nejmladší dceru. Toto dílo třeba nikdy neprodám. Mám k němu silný vztah. Vždyť s ním člověk stráví třeba dva nebo tři měsíce. Většinou jde o rozměrná plátna. Ve chvíli, kdy obraz prodám, mi přijde, jako kdybych se loučil s tou společnou vzpomínkou. Nikdy mi to zkrátka nedělalo dobře a do budoucna ani nemám v plánu své obrazy rozprodávat. Rád bych ale nastřádal takový výtvarný arzenál, který by mi vystačil na to, abych mohl pořádat různé výstavy. Na vernisáži bych pak mohl klidně zabrnkat. Ale přál bych si, aby to bylo jen na pokoukání. Prostě jsem dospěl k názoru, že je lepší své obrazy vlastnit, s žádným z nich se neloučit a jen je vystavovat (usmívá se).

Co chystáte v nejbližší době pro své hudební příznivce?
Zhruba před třemi  lety jsem vydal zatím svou poslední desku. Hodně jsem na ní pracoval. Jen ve studiu jsem nad ní strávil rok, což je nestandardně dlouhá doba. Pak už jsem z toho byl docela unavený, ale na druhou stranu jsem vytvořil něco, po čem jsem opravdu toužil. Udělal jsem velké aranžmá se symfonickým orchestrem. Natáčení bylo náročné, ale z mého pohledu jsem byl spokojený. Všechno nakonec vyšlo tak, jak jsem chtěl. Předtím jsem byl pod smlouvou s vydavatelstvím, a to se pak člověk musí pouštět do určitých kompromisů. Firma vám zaplatí na měsíc či dva nějaké nahrávací studio, které vám třeba ani nemusí vyhovovat. Jenže aby deska byla opravdu dobrá, musí si to člověk ve studiu vysedět. S posledním albem jsem to udělal. Stálo mě to rok života, bolel mě z toho zadek a byl jsem celý bledý, jak jsem prakticky nevycházel ze studia. Poté, co tato deska spatřila světlo světa, jsem se rozhodl, že si od nahrávání nové dám nějaký čas pauzu. Bůhví, jestli se do dalšího alba vůbec pustím. Projekty, které dělám, jsou totiž dost náročné, a to jak časově, tak finančně. Dnes už jsou v podstatě nenávratnou investicí, protože CD v této době prakticky nikdo nekupuje. Není to tak, že bych dělal desky kvůli zisku. Každé album by mělo vznikat především ze srdce, ale dospěl jsem k názoru, že teď bude asi mnohem jednodušší vytvářet projekty, které pak zdarma umístím třeba na kanál youtube. Nebo natočím klip a pošlu ho do virtuálního světa, ať si žije svým životem. A buď ho lidé přijmou, nebo ne. Nahrávací studio už mám pohromadě, tyhle investice už mě naštěstí nečekají, takže spíše to budu brát jako prezentaci. Pustím písničku ven a když se bude posluchačům líbit a chytne se, budu šťastný. To bude ta nejdůležitější zpětná vazba.

V dnešní době už je to stejně tak, že největší síla spočívá 
v živém hraní. Souhlasíte?
Přesně tak.

Štve vás vypalování „cédéček" nebo to berete jako realitu dnešního světa?
Vypalování „cédéček" mě štve v českém šoubyznysu asi ze všeho nejméně. Spíš mi vadí, že v něm je cítit klientelismus. Vyrazilo mi například dech, že většina celoplošných rádií vám dnes nezahraje písničku jen tak, že by se někomu líbila. Člověk za to, aby ji vůbec někdo nasadil do éteru, musí zaplatit ne zrovna malé peníze. Rádia se tak podle mého názoru dostala do role úplných zabijáků hudby. Kdo si dnes může dovolit zaplatit 80 až 100 tisíc korun měsíčně za to, že mu někdo pustí písničku? To je šílená darda! Pak si logicky musíme položit otázku, koho dnes rádia hrají. V podstatě jen bohaté interprety nebo ty, co mají za sebou štědré sponzory. Pak už ale nejde o hudbu, ale jen o ty peníze. To má za následek, že kvalita původní české hudby lehce odumírá.

Jaký je to pocit, když se autor něco takového dozví?
Je to hrozné! Jsem z toho dost rozčarovaný. Samozřejmě vám to sebere vítr z plachet. Pak se nikdo nemůže divit, když člověk přemýšlí, jestli to všechno má vlastně smysl a jestli to náhodou není zbytečné. Kdybych muziku nedělal čtyřicet let srdcem, tak už bych to asi dávno zabalil. Ale mám ji moc rád na to, abych toho nechal úplně.

Co na to říkáte z pozice své bývalé profese kantora?
Rádia dnes bohužel pokřivují vkus lidí. Vždycky bylo zapotřebí arbitry, kteří určovali, co má uměleckou hodnotu a co je jen klišé či prvoplánová rychlovaška. To teď dost chybí. Obávám se, že když se tohle vymkne z kloubu, nastane kulturní bezvládí a prázdnota. A to dnes bohužel pociťuji
z českého šoubyznysu.