Z pouhé zábavy se postupem času stal koníček. Z něj pak zanícení

Známý pardubický fotograf, který dlouhá léta „lovil" snímky i pro náš Deník, je k nepřehlédnutí i v této době, kdy si již užívá důchodu. Mohutnou postavu totiž navíc téměř vždy zdobí jeho tradiční bílá pokrývka hlavy. Tu odkládá pouze tehdy, když se věnuje svému druhému životnímu koníčku –  včelařství.

Evžen Báchor vystudoval nejen střední školu se zaměřením na včelařství, ale následně i pedagogiku s tímto tématem. Včelám se pak věnoval celý život a se stejnou pílí a láskou se jim věnuje dodnes. Současný předseda pardubického včelařského spolku zastává svoji funkci již téměř patnáct let. Jak sám říká, z pouhé zábavy se stal koníček a z něj pak zanícení.

Evžen Báchor je zároveň držitelem prestižního titulu Fachman roku 2011. O vítězi soutěže, kterou uspořádal Deník pro nejšikovnější machry, odborníky, řemeslníky, podnikatele, prostě fachmany, rozhodli čtenáři.

Jak a kdy jste se vůbec ke včelám poprvé dostal?
Poměrně netradičně. Pocházím ze Svobody nad Úpou a tam jsme měli pana zubaře, který byl tamní váženou osobností, všichni ho znali a uznávali. Jednou jsem na zahradě spravoval motorku, když on jel kolem a povídá mi, že místní včelař zemřel a že pokud se nepostaráme o včely, tak vyhynou. A že prý si o mně myslí, že bych mohl být dobrým včelařem. A jelikož byl pan zubař váženou osobností, tak jsem ty včely začal zachraňovat. A láska k nim mi zůstala dodnes. Ještě bych dodal, že než mě pan doktor oslovil, neměl jsem do té doby se včelami nic společného…

Kolik máte v současnosti včelstev a kolik je to včel?
Vlastním 120 včelstev ve 120 úlech. V každém jednom včelstvu je zhruba 80 tisíc včel. To znamená, že jich tedy mám asi deset milionů…

Jaké a kde všude máte úly?
Já včelařím moderně, což znamená, že mám takzvané nástavkové úly. Ty simulují dutinu ve stromě. S takovými úly pak lze libovolně manipulovat, tedy zvětšovat či zmenšovat. Jinak stanoviště s úly mám čtyři: u svého domu v Trnové, pod Kunětickou horou, na Seči a v Křižanovicích u přehrady.

Jaké byly vaše včelařské začátky a kolik jste do současné doby dostal žihadel?
Se včelami jsem začínal právě
v Krkonoších, kde jsem zamlada bydlel. Začátky byly opravdu krušné. Byl jsem neustále poštípán, místo očí jsem měl kolikrát jenom škvírky, stále nateklou pusu, tváře. Vypadal jsem jako mongol… Do současné doby jsem dostal desetitisíce žihadel.

Kromě včel je vaším dalším koníčkem také fotografování. Dokonce jste napsal i knížky.
Knihy jsem napsal dvě. Jednu
o včelách, která se jmenuje Sto let včelařství na Pardubicku, a druhou o historii Pardubic. Je to vlastně takový místopis. Historie je totiž jedním z mých dalších koníčků. Měl jsem připravenou i další knihu, jenže se mi vymazal počítač a já přišel o vše, co jsem v něm měl, tedy i o věci potřebné k této knize.

Jste spíše včelař nebo fotograf?
Je to tak jedna ku jedné. Jsou období, kdy jsem více včelařem a pak období, kdy jsem více fotografem (smích).

Jak se vůbec dají dva vaše největší koníčky skloubit? Lze dát dohromady včely a focení?
Úplně parádně! Je totiž velice hezké se dívat na včely přes objektiv fotoaparátu. Zachycuji tak vlastně včelí život a jejich vývoj. To pak navíc mohu předat dalším generacím včelařů, kteří to tak mají i s názornými fotografiemi.

Jak se k vašim koníčkům staví rodina? Máte na ni vůbec čas?
Mám velice tolerantní ženu, takže vše krásně skloubím s rodinným životem. Moje manželka je navíc, stejně jako já, včelařka i fotografka.

Kolik vám včely zaberou času? Je to asi hodně náročný koníček.
Dalo by se odpovědět jedním slovem: všechen! Práci se včelami bych rozdělil do čtyř kategorií. Jedná se o vlastní chov, dále o výrobu věcí potřebných k celé této činnosti,pak je to zpracovávání včelích produktů a rovněž je důležitý marketing. Tím vším se tedy zabývám.

Včelařství je koníček náročný také na finance. Máte spočítané, jakou má vaše včelí jmění vlastně hodnotu?
Nikdy jsem to takhle nepočítal, ale chcete-li… Vlastním 120 úlů, z nichž každý stojí téměř šest tisíc korun. Už teď jsme tedy na částce zhruba 700 tisíc korun. To je ale jen to nejhmotnější. Další peníze jsou pochopitelně v dalších věcech potřebných k chovu. V létě například kupuji tři tuny cukru…A to nepočítám roky vlastní práce. Snažím se tedy dělat med a připravovat další včelí produkty, které mi každoroční náklady alespoň vrátí.

Mají včelaři nějaké svoje burzy či semináře? Dají se včely měnit jako známky?
Jezdím pochopitelně na přednášky i na jakési výměnné semináře do zahraničí. Přednáším na besedách a píši odborné články. Chov včel by se dal přirovnat například k chovu psů. I včely mají smysly i emoce. Každý včelař si při nějakých setkáních může vybrat včelu – matku podle potřeby. Jaká konkrétní se mu pro určitý chov hodí. Hodně mi dávají také pracovní či studijní cesty do zahraničí. Kvůli včelám nejčastěji jezdím do Francie, Polska a hlavně Slovinska. To lze považovat za jakousi kolébku včelařství.

Téměř celý život také fotíte. Jaký je váš nejcennější fotografický úlovek?
Všechny moje fotografie byly a jsou vždy pro něco. Nikdy jsem nefotil „jen tak". Myslím, že nejhezčí, co jsem fotil, byl vždy člověk při nějaké činnosti. Ať už to byl traktorista na traktoru, sekáč trávy, kytarista na koncertě či kdokoliv dělající nějakou činnost. Doposud jsem uspořádal 47 výstav svých fotografií, z nichž třetina byla v zahraničí.

Zdědily vaše děti tyto záliby po vás? Respektive, jak daleko napadala jablka od stromu?
Mám tři syny a všichni se svým způsobem věnují fotografování. Ani jeden z nich však, bohužel, neholduje včelám. Tím se ale teď zase až tolik netrápím, neboť se ještě nechystám předat žezlo. Ještě takových dvacet let bych se chtěl včelám věnovat.

Dlouhou dobu jste pracoval 
v Pardubických novinách (dnešním Deníku) jako fotograf. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Když se ohlédnu zpět, musím říci, že to bylo jedno z mých nejhezčích zaměstnání. Noviny mě naučily fotit všechno. Postupem času jsem pak dokonce vystudoval i dvě fotografické školy. Když jsem Pardubické noviny před více jak deseti lety opouštěl, odcházelo se mi hrozně těžce. Ta práce mi sedla a já ji dělal strašně rád. Naučil jsem se fotit a pak se o to celou dobu snažil a vlastně snažím doteď, aby každý z té fotografie hned viděl a poznal, co jsem tím chtěl říci. Jenomže dřív se ještě fotky dělaly v temné komoře a mým očím se to postupem času přestalo líbit. Ze tmy třeba na sluníčko a pak zase zpět a tak pořád dokola, až oči řekly dost.  V tu dobu navíc začal můj nejmladší syn chodit do školy a já ho vídal jen ráno a pak večer. Když jsem se navíc kolikrát vrátil z práce, tak on už spal. A v tu chvíli jsem si řekl dost. Chci být se svojí rodinou a maximálně se jí věnovat. A tak jsem skončil a nastoupil na pardubický magistrát, kde jsem mimo jiné pracoval i v tiskovém úseku. Teď už jsem ale několik let v důchodu.

Včely máte rád od mládí. Sledoval jste nebo stále sledujete filmy 
s touto tematikou?
Samozřejmě! Vždy, když v televizi něco zabzučí, tak to ihned sleduji. Je hodně povedených filmů, ať již dokumentárních či kreslených, kde figurují včely. Z těch dětských se asi nejvíce povedla, jak jinak, včelka Mája.

Za svoji dlouholetou včelařskou činnost jistě sklízíte i vavříny a uznání. Jakých si vážíte nejvíce?
Musím zmínit Evropskou unii, která nás včelaře docela podporuje. Rovněž se stará o jakousi propagaci včelařů různými cenami a odměnami za naši činnost. Já jsem byl za roky 2012 a 2013 vyhlášen nejlépe píšícím novinářem se včelařskou tematikou. Obdržel jsem tzv. Zlatou včelu!

Očima blízkých

Iva Báchorová, manželka, učitelka 
na sezemické základní škole:
,,Jak bych shrnula život s mým mužem? Naše manželství trvá více než dvacet let. Za tu dobu jsem neprožila minutu nudy. Tím chci říci, že můj manžel je velice aktivní, činorodý, velmi pracovitý, vynalézavý a poctivý člověk. Tudíž se vedle takového muže nedá nudit. Jeho aktivity obohacují celou naši rodinu o řadu poznatků, zkušeností a společných zážitků, které nás vzájemně stmelují. Je to takový můj veliký „pilíř", o který se dá kdykoliv opřít, u kterého najdu bezpečí a lásku nejen já, ale i naše děti."

Stanislav Voksa, profesionální fotograf 
a kamarád se společným koníčkem:
„Evžen je jako „velký medvěd" s jemným srdcem. Evžen je prostě Evžen. Každý ho pozná díky jeho charakteristické bílé čepici, která tvoří jeho image. Spolupracoval se mnou na mé knize Příběhy fotografů z Pardubicka a má velkou zásluhu na tom, že se tato publikace dočkala svého vydání. Byl to totiž on, kdo našel toho správného člověka důležitého pro vydání mé knihy."

Nataša Hradní, tisková mluvčí pardubického magistrátu – bývalá kolegyně:
„Pro mě je Evžen v první řadě úžasný a obětavý kamarád. Funguje, ať je mi veselo nebo smutno, ať potřebuji poradit nebo pomoci. Takových lidí dnes už mnoho nepotkáte. Obdivuji jeho nevyčerpatelnou energii a nadšení pro vše pardubické. Přestože není zdejší rodák, je ohromný pardubický patriot.  Navíc je velmi pozorným a vnímavým pozorovatelem svého okolí. S oblibou o Evženovi říkám, že patří mezi Hrabalovy pábitele hledající krásu ve všednostech, které ostatní bez povšimnutí a zájmu míjejí. A Evžen jako kolega? Nepřeberná studnice vědomostí, znalostí a nápadů, člověk s podobnou zkušeností z předešlé novinářské práce a hlavně věčný optimista sršící dobrou náladou. Přiznám se, že jsem si někdy přála tiššího kolegu, ale byly to fajn roky."

Tomáš Dvořák, šéfredaktor Pardubického deníku – bývalý kolega:
„Evžen Báchor je výjimečná osobnost, člověk, kterého si vážím a mám ho rád za to, jaký je. Neustále srší dobrou náladou, vyzařuje z něj obrovské množství energie a je ohromně pracovitý. Navíc je vynikajícím vypravěčem a znamenitým včelařem. Dokáže skvěle zapadnout do společnosti a je úplně jedno, jestli to je okázalá recepce pro vrcholné představitele nebo setkání s obyčejnými lidmi v té nejzapadlejší vísce regionu. Evžen má rád lidi a pro většinu z nich dokáže udělat první poslední, aniž by zištně čekal, že se mu to někdy vrátí. Já osobně jsem mu vděčný za to, že mi výrazně pomohl splnit si můj velký sen –  pracovat pro média. Když jsem v osmnácti letech poprvé zaklepal na dveře redakce tehdejších Pardubických novin, byl on tím prvním, který se mne ujal a přimluvil se, abych dostal šanci ukázat, jestli se pro svou vysněnou práci hodím nebo ne. Od té doby jsme toho s Evženem prožili opravdu hodně. Navštívili jsme společně stovky akcí a vlastně všude, kam přišel, ho vítali lidé s otevřenou náručí. Jeho bílá čapka byla pokaždé na správném místě, všude tam, kde se něco šustlo. A z Evženových fotografií bylo vidět, že ho novinařina baví. Snímky tohoto úžasného člověka a výjimečného fotografa vždycky  měly to, co by mít měly – duši. A já děkuji osudu za to, že jsem s ním mohl několik let spolupracovat. I díky němu jsem totiž dostal pořádnou školu života."