Kdo chce vidět pohádkovou zemi neomezených možností, tak ať se podívá na Pobřežní hlídku či Nemocnici Chicago Hope. Pravda je prostě jiná a já sám jsem si to začínal uvědomovat hned po svém příjezdu. Bohužel, po sedmi letech se moje kritičnost některých věcí ještě více prohloubila. Kritizuji věci, které se mi nelíbí, ale to neznamená, že to tu nemám rád.

Například skutečnost, že bary a hospody mají regulovanou otevírací dobu státem Massachusetts, je velice nemilá záležitost. Když se člověk dostane do té správné nálady, tak číšník v jednu hodinu ráno oznámí na celý podnik, že všichni musí pryč. Kdo remcá nebo se zdrží pod stolem, toho čeká zvedačka á la Baryshnikov od místního třistakilového vyhazovače. Je známo, že český Budvar má letité spory s tím americkým o značku, ale přitom ten americký Budweiser se nedá vůbec pít! Podle mne to byl právě americký Budweiser, kterým Američané pod označením „agent orange" stříkali prales ve Vietnamu. Do dneška tam nic neroste. Další zajímavostí je, že většina amerických řidičů nesignalizuje při změně směru jízdy, někteří začnou blikat až v době odbočování. Věc, která mne doposavad stála už několik miliónů nervových buněk.

Ty se většinou snažím křísit chvílí strávenou u oceánu. Vždy, když se koukám na tu masu vody odrážející oblohu nade mnou a ten zdánlivě nekončící horizont, tak to ve mne pokaždé vyvolá pocit naprosté svobody a klidu. Všechny strasti okamžitě mizí v mořských vlnách kolébajících se v rytmu Golfského proudu. Všudypřítomná civilizace se většinou připomene nějakým šílencem na motorovém člunu čí nedůtklivým manželem troubícím na svoji družku, která přetáhla vycházku po písčité pláži. Čas jsou v Americe peníze, respektive byly, dnes to jsou spíše potravinové lístky a státem distribuované mobilní telefony.

Filip Šorf, Choltice, t. č. Massachusetts, USA