Bylo to rozhodnutí, které ve výsledku úplně změnilo moje chápání lidského jednání a chování od samého základu.

Amerika se v tomto směru stala mým mentorem a otevřela moji mysl novým dimenzím, o kterých jsem neměl do té doby žádné potuchy. To bohužel nejenom díky indoktrinačnímu a rigidnímu vzdělávacímu systému u nás, ale také kvůli mé ignoranci a pohodlnosti přijímat informace na dobře servírovaných podnosech ideologických autorit a brát je jako do žuly vytesané zákony.

V USA to nebyl rasista Lincoln, kdo ukončil otroctví vyhlášením emancipace lidí černé pleti po vítězství nad konfederačními jednotkami generála Lee. Otroctví by skončilo tak jako tak, a to hlavně díky houževnatosti a nesmírné odvaze jednotlivců, kteří se postavili proti státem institucionalizovanému rasismu.

Dnes je mnoho Afroameričanů v pozicích, které byly jejich předkům zapovězeny právě na základě barvy pleti. Ze společenských pavěd vznikly ideologie a hnutí, které měly výrazný vliv na život v USA po pěknou řádku let. V současné Americe je takové množství odstínů barev pleti, že kdybych měl uvažovat v těchto hloupých stereotypech, tak bych si připadal velice opuštěný. Lidé jsou lidé, individuality především, a barva pleti je irelevantní. To ovšem nezajímá hlupáky ujíždějící na předsudcích a politiky, kteří si z toho udělali politickou platformu.

Osobně se tedy domnívám, že jediná cesta cikánů končící jejich úplnou emancipací v naší zemi vede přes vysvobození z otroctví státem garantovaných privilegií a benefitů. Ty jsou ve skutečnosti okovy svazujícími cikánskou komunitu v její pouti za nezávislostí a lepším životem.

Uspějí nakonec cikáni tak, jak se to podařilo černochům v USA?

Filip Šorf, Choltice, t. č. Massachusetts, USA