Bez znalosti jazyka je život v cizí zemi trpkou, vysilující zkušeností, kdy i uspokojování základních potřeb může být pro jedince značně frustrující.

Když jsem do USA přijel poprvé, tak jsem měl skvělé teoretické základy angličtiny, ale prakticky jsem je nebyl schopen převést do prostředků komunikace. V hotelu, kde jsem pracoval, mi říkali „tichý Phil" a také „malý komunista", to proto, že spousta Američanů nemá ponětí o zeměpisné poloze Evropy, natož České republiky. V podstatě všechno na druhé straně Atlantiku je Rusko, všichni pijí vodku a všichni jsou nebo byli revolucionáři. Pozůstatek propagandy z dob studené války. Za nějakou dobu, když jsem se konečně trošku rozpovídal bez úšklebků, bez stříhání ušima a ohýbání končetin do všech směrů a vzorců, mi zůstala jen ta přezdívka „malý komunista".

Mojí jedinou zahraniční cestou před výpravou do USA byl výlet do Klodzka pro nové boty. Amerika mi proto v té době připadala jako země neomezených možností s velkou dávkou exotiky. A tak není divu, že v prvním obchůdku, kde jsem nakupoval potraviny,  jsem si připadal jako v místě, kam musí chodit nakupovat jídlo i kosmonauti z NASA. To kvůli všem těm krabičkovým, pastelově barevným „polopotravinám" určeným k ohřevu v troubách mikrovlnných. Také jsem nějakou dobu jako kosmonaut žil, ale postupem času a s objevením supermarketu jsem si na nějaký čas oblíbil bohémský život gurmána nižší střední vrstvy s produkty vtěsnanými do konzerv všech velikostí a tvarů, servírovanými na papírových talířích v mém malém hotelovém pokoji číslo 119.

Schopnost se dorozumět a sehnat dostatek jídla, ať už v konzervách či ve formě polotovarů, je dobrým odrazovým můstkem k lepším, zářným a hlavně bohatším zítřkům v každé vyspělé zemi.

Filip Šorf, Choltice, t. č. Massachusetts, USA