Michala Hartigová, basketbalistka Hradce:
Osobně motorkáře na silnici moc ráda nemám. Vždycky , když se někde kolem mě objeví… Člověk musí být ve střehu, aby nedošlo k nějaké  nehodě či střetu. Myslím si , že kolikrát jsou motorkáři  až moc sebevědomí na to, že na silnici nejsou sami. Ale pohodáře na vyhlídkové jízdě ráda ocením. S motorkou osobní  zkušenost nemám, 
na to jsem srab.

Tomáš Vymetálek, architekt:
Motorky se mi líbily vždycky, nejvíc ale motoveterány. Můj táta i děda jich pár měli, takže jsem na nich už jako kluk lítal u babičky po zahradě. Třeba české Pragy, Čezety nebo americké Indiany, to je pro mne pastva pro oči. No, ale Harley to je prostě legenda, ten u mne vítězí i tím, že jezdci na těchto mašinách jezdí pomalu 
a užívají si projížďku krajinou za zvuku dunivého bublání.

Jiří Vlček, exšéf okresního úřadu:
Motorky byly od mládí mým koníčkem, kterému jsem věnoval hodně času. Kvůli nízkému provozu i výkonům strojů jsme 
na silnicích tehdy nebyli tak nebezpeční. Doba se ale změnila. Dnešním motorkářům (zejména těm mladším), jejichž umění i krásné silné stroje plně obdivuji, a také, jsem-li za volantem, se snažím jejich chování pochopit a respektovat, ale vzkazuji: Neriskujte!

Pavel Svoboda, ředitel speciálních škol:
Protože dost jezdím na silničním kole a v autě, tak motorkáře dělím do dvou kategorií. Ukázněné pohodáře, zpravidla na chopperech, kteří si to užívají, a potom magory, jejichž cílem je prověřit zručnost chirurgů a ohrozit co nejvíc lidí. Z této diferenciace plyne, koho mám rád. Motorky, které nyní jezdí, jsou krásné. A pokud si jich navíc majitelé hledí, zušlechťují je, tak to je nádhera.