O zpoplatnění vysokých škol se vedou vášnivé debaty. Jak by ne, jde souhrnně o peníze. Společnost, jak už to bývá, stojí na dvou pomyslných březích. Studenti tvrdí, že se z vysokých škol stane elitářský program, na nějž mnozí z nich právě kvůli semestrálním poplatkům nedosáhnou.

Druhý tábor, ať už jde o vládu nebo samotné vysoké školy, zastává názor, že studenti si budou vzdělání více považovat, když za něj zaplatí. Zaznívají i souhrnné hlasy, že ubude věčných studentů. Každopádně by se jedné skupině lidí po stránce financí ulevilo a druhé nesporně přitížilo. Kde je tedy pravda. Faktem zůstává, že v západních zemích jsou školy obdobného ražení zpoplatněny.

Jenže kámen úrazu může být souhrn faktů, které prozrazují následující skutečnosti.

Na Západě jsou ke studiím k dispozici výhodné půjčky. Ty by studenty neměly zruinovat. Splácet se začínají, až když mladí absolventi škol začnou vydělávat odpovídající množství peněz.

Ale co u nás? Máme spoustu humanitních a vskutku potřebných oborů, po nichž je poptávka asi taková jako po prošlém zboží v krámě.

Jak začne splácet dlužnou částku, i v případě možných půjček, archivář, sociální antropolog, ekolog, kunsthistorik, filozof, mi není jasné.

Třeba mu zákon velkoryse dluh odpustí. Protože sehnat zaměstnání s humanitním vzděláním, ze kterého půjde půjčka splácet, může být spíš výsměch nebo sci-fi.

Jenomže pak by šmahem vznikl dvojí metr. Už slyším ty rozzlobené mladé muže a ženy, jak štkají a hurónsky vykřikují: „Proč jsme my platili a jim bylo vše odpuštěno.

A už vůbec si nedokážu představit, jak začnou své studijní půjčky splácet ženy, které v Česku často nemají mzdu srovnatelnou s muži.

Zákonodárci chystají reformu o zpoplatnění školství, na místo, aby redukovali méně potřebné obory.

Jenže při představě, že nějaký ouřada či politik sáhne na peníze konkrétním fakultám či katedrám, mě jímá hrůza. Jde přece o peníze.

Z vysokého školství se stal výnosný byznys, protože každá hlava – student, přináší do kasy bohatství…