S moderátorkou Ladou Klokočníkovou si povídala o své cestě ke sportu i o svých radostech.

Jste čerstvou držitelkou ceny města Hradec Králové za sportovní výkony. Z ceny jste měla určitě velkou radost, je to tak?
Samozřejmě, je to ocenění a já jsem jich zas tolik nedostala.

Připomeňme si vaše úspěchy. Není to jen úspěch v Montrealu, ale těch medailí, které jste přivezla ze světa, je podstatně víc.
Zas tolik jich není, je to stříbrná medaile z Paralympijských her v Sydney v roce 2000, pak byla delší pauza, kdy se mi úplně nedařilo tak, jak bych si přála. V roce 2006 následoval bronz a v loňském roce na mistrovství světa opět stříbro.

Jak jste se vlastně dostala sem do Hradce Králové?
Dlouhá léta jsem studovala v Praze na Ústavu informačních studií a knihovnictví 
na Univerzitě Karlově a v Praze jsem byla hlavně proto, abych měla blízko ke svému trenérovi a mohli jsme řádně pracovat. Potom jsem odjela na půl roku na studijní pobyt do Švédska, a když jsem se vrátila, tak mi najednou Praha přišla příliš velká a hlučná. Také se mi nepodařilo v Praze sehnat práci a tak jsem kývla na nabídku z Farmaceutické fakulty tady v Hradci Králové. Pracuji tam v knihovně a jsem moc ráda, že mohu dělat práci, kterou jsem vystudovala.

Jsou tréninky u olympioniků a paralympioniků stejné, nebo je v jejich náplni nebo formě nějaký rozdí?
To jsou věci, které nelze porovnávat, protože situace, která je u nás, je trošku odlišná. Sportovci jsou rozřazeni do skupin podle míry postižení a situace u nás je trochu složitější.

Říká se, že když mají sportovci dobré rodinné nebo osobní zázemí, tak se jim i lépe sportuje. Jak jste na tom byla vy? Podporovali vás rodiče v době vašich začátků a byli rádi, že sportujete?
Rodiče byli rádi, že něco dělám a hlavně, že dělám to, co mě baví a že mě to nějakým způsobem naplňuje. Podporu jsem v nich určitě měla a nejen ve sportu.