Populární zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová se letos stala patronkou slavnostního předávání Duhového křídla. Tato keramická plastika, kterou Národní rada osob se zdravotním postižením a Pardubický kraj oceňují organizace a jednotlivce působící v sociálních službách a ve prospěch lidí se zdravotním postižením, se předávala potřetí, tentokrát v pardubickém ABC klubu.

Proč jste se rozhodla přijmout roli patronky této akce?
K charitě mám velmi kladný vztah. Pravidelně podporuji Běh proti rakovině prsu, jsem patronkou školy pro výcvik vodících psů pro nevidomé, pomáhala jsem také Nadačnímu fondu Českého rozhlasu Světluška, který se stará o nevidomé, i dalším projektům. Jsem ráda, když mohu svou účastí nějak pomoct.

Hrálo nějakou roli i to, že se slavnostní předávání Duhového křídla odehrálo v Pardubicích, kde se narodil váš otec Adolf Filip, který pak byl v letech 1960 až 1967 členem zdejšího Východočeského divadla?
Hodně významnou. Já se opravdu cítím být napůl z Pardubic. Jsem ráda, že jsem opět mohla vidět moje milované Východočeské divadlo, které znám od dětství. Když tam hrával můj tatínek, strávila jsem zde mnoho hodin, čekala na něj v šatně a za scénou. Dodnes mám k Pardubicím velmi pozitivní vztah.

Co vás teď nejvíc zaměstnává?
V současné době hlavně koncertuji. Desek už jsem v životě udělala spoustu. Mám v zásobě banku krásných věcí. Mezi ně patří i DVD a CD, jež vznikly z koncertu na pražském Masarykově nádraží. Tento projekt se podle mého názoru hodně povedl. Podařilo se v něm nashromáždit vše, co jsem měla do té doby v hlavě. Jsem ráda, že si lidé mohli udělat ucelenou představu o tom, co provádí Lenka Filipová s kytarou, jaké styly hraje.

Navíc jste ještě jako bonus ke svým loňským šedesátinám dostala dárek v podobě unikátního výběrového alba…
Stalo se, že k tomu mému nechtěnému výročí vzniklo trojcédéčko, jehož výběr jsem nakonec dělala sama. Vydavatelství mělo zpočátku úplně jinou představu o tom, jaké skladby by na něm měly být, ale naštěstí jsem dostala volnou ruku, a tak obsahuje i skladby, kterých si osobně vážím a které už třeba nikdy nevyjdou. A navíc spatřilo světlo světa i vinylové  dvojalbum, které mi udělalo neskutečnou radost. Zřejmě i fanouškům, protože se na koncertech velmi dobře prodává. To mě také těší.

Je vidět, že jste si s těmito výběrovými alby dala hodně práce. Jak dlouho jste se zabývala dramaturgií?
Nebylo to jednoduché. Některé skladby jsem si musela znovu poslechnout. Ale člověka to alespoň donutí přemýšlet a uvědomit si, o co vlastně v tom tvůrčím muzikantském procesu jde. Samozřejmě, že dnes člověk vidí i některé skoky, do kterých by už dnes asi nešel. Nebo si řekne, že něčemu by slušelo třeba nové aranžmá, ale to je přirozené.

Vždycky jste ráda proplouvala mezi styly – od klasické hudby až k popu. Proč?
Když jsem začínala svou kariéru jako zpívající kytaristka, nemohla jsem hrát jen vážnou muziku. Popová škatulka, v níž jsem byla zavedená bohužel i u kritiků, byla do jisté míry trochu účelová, protože jinak bych asi neměla šanci se uchytit. Vedle tohoto žánru  jsem se ale vždycky snažila dělat si svoje další projekty a klasiku implantovat i do popově laděných písní. Troufnu si tvrdit, že v Evropě asi nikdo takový jako já nebyl.

A postupem času jste rozšiřovala svůj „kytarový park" a zkoušela propagovat i jiné styly, které třeba v tu dobu nebyly úplně většinové…
Snažila jsem se, aby můj záběr byl co nejširší. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli lidem, kteří by třeba ani na koncert vážné muziky nešli. Ale pak slyšeli v mém podání tu klasiku a někdy si řekli, že Bach, Vivaldi a další autoři vlastně nejsou tak špatní a že se dají poslouchat. (smích) To mě vždycky moc potěšilo. Byla to taková zlatá střední cesta k tomu, aby se i tato muzika dostala k co nejširšímu okruhu posluchačů.

Existuje ještě nějaká muzikantská cesta, kterou jste třeba tolik neprozkoumala a láká vás?
Přiznám se, že se teď snažím pronikat i do tajů opery a upravovat některé slavné árie pro kytaru. Někdy člověka až mrazí a uvědomí si tu sílu autorů, jako byli třeba Bizet nebo Händel. Nezpívám je školeným operním hlasem, ale snažím se z těch textů dostat emoce a mám zatím pocit, že se mě to s pomocí kytary docela daří. Neustále mě překvapuje, co tento nástroj dokáže. Naštěstí i publikum reaguje na tyto mé pokusy skvěle, takže se snažím zkoušet a objevovat dál. (smích)

Když o tom tak hezky a s láskou mluvíte, člověk se úplně těší na to, až z této oblasti vznikne  další zajímavý projekt. Je nějaký v plánu?
Je pravdou, že už se mi ozývají některé orchestry, jestli bych s nimi nespolupracovala. Zrovna teď jsem kývla  zlínské  filharmonii. A chci se víc vrhnout i na keltské balady, kde hodláme využít harfu. Lidé jsou občas možná trochu překvapení, kam jsem se za ty roky dostala. Já jsem za to moc ráda. Zaplaťpánbůh za to, že mám tu možnost vracet tu lásku k muzice a kytaře alespoň takovouhle formou.

A co myšlenka zopakovat koncert na nějakém speciálním místě, jako bylo pražské Masarykovo nádraží? Sama jste přiznala, že tento nápad měl hodně společného s Pardubicemi…
No jasně! Můj dědeček byl strojvedoucí a já si dodnes vybavuji, jak bydlel v Pardubicích u kolejí a člověk slyšel ty mašiny. Kolikrát jsem seděla někde na stromě a mávala na dědečka, jak jede kolem. Já vlaky miluji, jsem jimi odkojená. Do Pardubic jsme zásadně s rodiči jezdili vlakem, protože jsme tehdy ani neměli auto. Teď, když jsme jeli hrát do ABC klubu, tak jsem o tom vyprávěla i své dceři Lenny. Vykládala jsem jí, jak to tady bylo kolem nádraží pěkné, jak tu vždycky voněla cikorka… Dneska už jsou Pardubice sice trochu jiné, ale nádraží, divadlo a Labe, na kterém jsem se učila bruslit, zůstalo. (smích)

Stručná vizitka Lenky Filipové
Lenka Filipová.Lenka Filipová (narozena 14. února roku 1954 v Praze) je česká zpěvačka, šansoniérka, kytaristka, hudební skladatelka a textařka. Pochází z uměleckého prostředí, její otec Adolf Filip byl studovaný operní pěvec a divadelní herec, matka pracovala coby učitelka hudební výchovy, při které používala kytaru. Lenka byla již od mládí předurčena stát se kytaristkou. Hru na kytaru pak také vystudovala u Štěpána Urbana a Milana Zelenky na konzervatoři v Praze. Při hře na kytaru si ráda zpívala. Od mládí byla v tomto směru úspěšná, již v šestnácti letech vyjela s Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů na své první zahraniční turné do USA a Kanady. Během studií si Lenka přivydělávala jako moderátorka i zpěvačka. Byla i skvělá šansoniérka, interpretovala zhudebněnou poezii Vítězslava Nezvala. Na tomto projektu s ní spolupracoval její kamarád, hudební skladatel a kytarový virtuóz Štěpán Rak. Hostovala i se skupinou Spirituál kvintet. V letech 1973 až 1975 se objevila i na prknech Divadla Semafor ve hrách Miloslava Šimka. Na podzim 1974 účinkovala v koncertním programu Karla Gotta. Poté byla asi rok a půl druhou zpěvačkou Orchestru Karla Vágnera (vedle „jedničky" Hany Zagorové). V té době jí také vyšly její první gramofonové desky. V letech 1979 až 1981 vystupovala se skupinou Flop Karla Zicha. Dále se vzdělávala a zdokonalovala ve hře na kytaru, v roce 1976 absolvovala kurzy v Mezinárodní hudební akademii v Paříži. Tam také občas hrála ve studentských klubech. Stala se i hostem francouzské noční rozhlasové show na stanici France-Inter. Přátelila se s lidmi z pařížské Olympie, ve Francii natočila i dvě SP desky. Nejznámější písní z té doby je Zamilovaná. Pochází z pera Francise Cabrela. Tato skladba byla veleúspěšná i u nás a dala název jejímu prvnímu gramofonovému albu z roku 1981. V roce 1984 sestavila vlastní doprovodnou skupinu Domino, v jejím repertoáru začal postupně převažovat střední proud. Nicméně publikum vždy poměrně dobře přijímalo její písně zpívané ve francouzštině, své koncerty také vždy doplňovala a ozvláštňovala sólovými kytarovými hudebními vložkami. V roce 1988 dostala nabídku zúčastnit se soutěže Eurovize, kde měla interpretovat píseň Ne partez pas sans moi ve francouzštině od švýcarského skladatele a zastupovat Švýcarsko. V Československu ale nedostala povolení vycestovat, protože by prý nemohla být reprezentantkou cizí země. Náhradnicí se narychlo stala Céline Dion, která byla v té době začínající zpěvačkou a s touto písní Eurovizi vyhrála, čímž nastartovala svou hvězdnou kariéru. Lenka Filipová si velice pečlivě po léta pěstovala image sympatické, hudbymilovné a inteligentní dívky či kultivované a atraktivní mladé ženy. Nikdy také zcela neopustila svou původní profesi klasické sólové kytaristky, což nakonec vyústilo v několik LP desek věnovaných pouze klasické kytarové hudbě. Během bohaté a úspěšné kariéry se jí dostalo i celé řady mezinárodních uznání a ocenění. V jejích šlépějích kráčí dcera Lenny.   (wiki)