Od tragédie u Stéblové uplynulo půlstoletí

V podzimní tmě a velmi husté mlze tehdy přišlo při srážce dvou protijedoucích vlaků o život 118 cestujících a dalších 106 utrpělo zranění.

Před tři čtvrtě na šest večer přijel do zdejší stanice na trati Hradec Králové - Pardubice osobní vlak číslo 608 z Liberce. Podle grafikonu tady měl vyčkat na protijedoucí „motorák“, jenž se blížil po jednokolejce od Pardubic.

Náhle však dal průvodčí vlaku znamení k odjezdu a vlak se rozjel. Minul návěstidlo signalizující červeným světlem znamení „Stůj!“, rozřízl výhybku postavenou pro opačný směr a začal nabírat rychlost. Z domku vyběhl polekaný výpravčí, který se marně snažil soupravu doběhnout a zastavit. Rozjetý vlak nedokázal dohnat ani výhybkář na kole.

Poslední šancí zmírnit blížící se katastrofu bylo zastavit „motorák“ od Pardubic na stanovišti kousek za Stéblovou. Telefonát s příkazem ale dorazil v okamžiku, kdy vlak projížděl pod jeho okny.

Kilometr a půl od nádraží ve Stéblové se obě soupravy srazily. Těžká parní lokomotiva rozdrtila prvních pět ze šesti vozů motorového vlaku. Na straně vlaku číslo 608 byly škody výrazně menší. Zdemolovány byly dva vozy, ostatní vagony přečkaly srážku lépe.

Už náraz v 60kilometrové rychlosti zřejmě připravil o život velký počet lidí. Další oběti si vyžádal požár živený naftou z prasklých nádrží. „Sečtená rychlost obou vlaků byla 115 km/h a rána byla slyšet dva kilometry daleko,“ píše ze vzpomínek Františka Mejtského v posledním článku pro Zprávy klubu přátel Pardubicka kantor Petr Borovec.

Pozornost při vyšetřování se soustředila na staršího průvodčího vlaku, od něhož vzešel signál k odjezdu. Ten vypověděl, že v mlze zahlédl paprsek zeleného světla, který považoval za signál od výpravčího, a na jeho základě pokyn vydal. Záblesk zeleného světla potvrdili ve výpovědích i dva cestující.

Výpravčí však nic takového udělat nemohl, neboť v té době nebyl na nástupišti. Vyšetřování ukázalo, že signál nedal ani nikdo z vlakového personálu.

Zelené světlo, které se snad toho večera ve Stéblové objevilo, zůstává neobjasněnou záhadou. Otázkou rovněž je, proč soupravu jedoucí na červenou nezastavil ani nikdo z vlakového personálu.

Vyšetřovatelé nedokázali určit konkrétního viníka. Prakticky každý z železničářů ve vlaku číslo 608 však nějak porušil předpisy. Soud poslal v únoru 1961 strojvůdce, vlakvedoucího a průvodčího do vězení na čtyři až pět a půl roku. Pomocník strojvůdce byl odsouzen na 18 měsíců.

Hovořit o podrobnostech tragédie bylo po dlouhou dobu nežádoucí. Dobový tisk se omezil na stručné sdělení o nehodě a počtu mrtvých. Až v roce 2000 nahradil nenápadný kříž pomníček a na místě neštěstí se konal oficiální vzpomínkový akt.

Tenkrát se podruhé narodil

Pro řadu očitých svědků byla tragédie ve Stéblové tak otřesná, že o ní dodnes nechtějí ani mluvit. Jiní jsou sdílnější. Ten den se totiž podruhé narodili.

Tehdejšímu studentovi pardubické „chemičárny“ Jaroslavu Charvátovi zachránilo život to, že osudný den utekl z hodiny němčiny. Domů do Hradce tak odjel předcházejícím vlakem. „Jel jsem o vlak dřív. Nevím, jak bych jinak dopadl, kdybych jel se svým kamarádem až po němčině. Seděli jsme vždycky v prvním vagonu a mastili karty. Spolužák jel tím dalším vlakem, ale naštěstí dobíhal v Pardubicích na poslední chvíli a skočil proto do posledního vagonu. To mu zachránilo život, zadek vlaku tu srážku tak neodnesl,“ vzpomíná dnes 69letý Charvát.

Nad příčinami tragédie se sice vznáší stín pochybností, ale někteří pamětníci o vině odsouzených odmítají polemizovat. „O charakteru a naprosté nezodpovědnosti vlakvedoucího a staršího průvodčího svědčí skutečnost, že se snažili přesvědčit ostatní účastníky nehody, aby při jejím vyšetřování nepravdivě vypovídali,“ napsal například v knize Příběh hradeckého nádraží Zdeněk Srp.

(kim, čtk)