Na čtvrtce letěl jako vítr. Závodník Sokola Hradec Králové Michal Desenský (nar. 1. března 1993) vyhrál minulý týden mezinárodní atletický mítink Czech Indoor Gala v Ostravě. Čtyři sta metrů prolétl v čase 46.65. Vytvořil si osobní rekord a dostal se do čela letošních evropských halových tabulek. Rychlejší byl v sobotu při závodech v Polsku jen Kuvajťan Yousef Karam. ,,Jsem rád, že mi to teď běhá,“ netají šestadvacetiletý český sprinter.

Užíváte si pocit nejrychlejšího Evropana?
Beru to určitě s rezervou. Na pohled je to hezké. Je ale potřeba přiznat, že ti nejlepší třeba ještě nikde nestartovali.

V hale jsou závody specifické. Co je ve vaší disciplíně nejtěžší? V Ostravě jste po celou dobu držel první pozici, ale sám jste po závodě prohlásil, že kdybyste po seběhu nevedl, asi byste nevyhrál….
Venku na dráze se můžu rozběhnout více podle sebe. V hale je seběhnout jako první základ úspěchu. Když se to nepodaří, bere to v zatáčkách hodně sil. Snažíte se obíhat. V závěru pak schází šťáva.

Je to asi hodně o nervech…
Neřekl bych. Jsme zvyklí, v tlačenici se s ostrými lokty musí počítat.

Cloumá s vámi před startem nervozita?
Jak kdy. Záleží, jak důležitý závod vás čeká. Ze mě to spadne příchodem na stadion. Člověk se od toho musí oprostit, jinak by ho to svazovalo. Teď už jsem zkušenější. I před závody spím už dobře.

Vnímáte jména soupeřů, kteří s vámi stojí na startu?
Zpravidla se známe. Moc to neřeším. Soustředím se sám na sebe. Když poběžím blbě, je jedno kdo tam je se mnou.

V Ostravě jste zaběhl čas 46.65. Půjde to ještě rychleji?
Doufejme, že jo. Když poběžím s lepší konkurencí, můžu čas stáhnout. Tohle byla druhá čtvrtka v sezoně. Prostor ke zlepšení tam je.

Formu jste ladil směrem k březnovému mistrovství světa v Číně. To se však kvůli epidemii koronaviru zrušilo. Tahle zpráva vás určitě nepotěšila?
Bohužel. Dozvěděl jsem se to ještě před pražskými přebory. Je to škoda. Teď mi to běhá, mohli jsme sestavit i dobrou štafetu. Je to o rok odložené, během této doby může být konkurence zase o něco větší.

Měníte kvůli tomu nějak zásadně své plány?
Ne. Vše zůstává stejné. Jen budu více závodit. Teď mířím na mítink do Istanbulu. To jsem původně neměl. Pak už mě čeká mistrovství republiky v Ostravě.

Blíží se také olympiáda v Tokiu…
Tam tajně pomýšlíme na účast ve štafetě. Kvalifikovat se nebude jednoduché, šanci ale máme. Potřebujeme zaběhnout dobrý čas a vejít se mezi postupující. Závodů je málo, konkurence velká. Počítá se nám čas z loňského mistrovství světa v Kataru, ale chceme běžet ještě líp. Kéž by to vyšlo. Byl by to splněný sen.

V loňské sezoně jste přípravu podřizoval účasti právě ve štafetách. Co letos? Nebudete myslet více na sebe?
Ve štafetách hodlám pokračovat. Tam jde udělat asi největší úspěch. I já sám bych se chtěl prosadit. Chci se třeba kvalifikovat na srpnové mistrovství Evropy v Paříži. K tomuto vrcholu směřujeme i přípravu.

Atletika je každodenní dřina. Říká se, že když se vyhrává, jde všechno snáz. Potvrdíte tuhle starou pravdu?
Rozhodně. Všechno pak míň bolí, člověk lépe všechno vstřebává.

Je těžké udržet si formu dlouhodobě?
Hodně těžké. I vzhledem k náchylnosti zranění. Zdraví a prevence jsou nejdůležitější. Pak lze naplno trénovat. Od toho se vše odvíjí.

Cítíte po úspěchu v Ostravě zvýšený zájem o svoji osobu?
Trochu ano. Byl to náš největší halový mítink. Vyhrál jsem, zaběhl kvalitní čas. Lidé si toho všimli. Bylo to příjemné.

Teď jste nahoře. Přišel ale někdy moment, že jste se chtěl na běhání vykašlat?
Tak velká krize nepřišla. Bylo samozřejmě období, když se nedařilo. Plácal jsem se na stejných časech a přemýšlel, jestli vůbec pokračovat. Ale chuť do atletiky to zlomila.

Jak jste s ní vůbec začínal?
Paní učitelka na základní škole ji měla hodně ráda. Já byl rychlý. Chodil jsem na školní závody a vyhrával. Pak jsem zašel za panem Nohejlem na Sokol a už u toho zůstal. Dal mi pořádné základy. Běhal jsem všechny sprinty. Poté jsem přešel do Prahy do střediska. Teď se naplno věnují čtyřstovce, pro níž mám momentálně nejlepší dispozice. Spolupracuju s trenérem Habáskem, který mě posouvá zase výš.

Je o vás známo, že jste hrával i fotbal…
To je pravda. Do starších žáků v Malšově Lhotě. Do šancí jsem se dostával vzhledem k své rychlosti celkem často, zakončení už bylo kolikrát horší. (směje se)

Co rodiče? Podporovali vás?
Vždycky. Byli rádi, že jsem měl takový koníček.

Bavily vás i jiné disciplíny?
S pořádnou atletikou jsem začal relativně pozdě. Kolem patnácti. Na překážky už bylo pozdě, nebyl jsem na ně ani moc šikovný. Hladké sprinty byly od začátku jasnou volbou.

Co jste během kariéry nejvíce měnil, abyste pronikl do tuzemské špičky?
Všechno šlo postupně. Musel jsem se učit správný styl běhu, být úsporný, hodně jít do objemů. Jde o kvanta naběhaných kilometrů v různých intenzitách, čas strávený v posilovně. A pak samozřejmě samotné závodění. Každý závod vám něco může dát. Získáváte zkušenosti, které se pak snažíte prodávat.

Sáhl jste i do jídelníčku?
Razantně ne. Vím ale, co si můžu dovolit. V závodní sezoně se snažím jíst tak, aby to dávalo smysl. Během přípravy se tolik neomezuju. V dorostu jsem mohl jíst všechno. Čím je tělo starší, tím se musím víc hlídat. To je jasné.

Co byste poradil dětem, které v reprezentantech vidí své vzory?
Základem je, aby něco dělali. Důležitá je všestrannost. Jedině tak zjistí, co je baví nejvíc a samy se rozhodnou. Není správné, když je do toho nutí rodiče.

Dokážete vůbec vypnout a soustředit se také na jiné věci?
Dřív mi to moc nešlo, atletika byla pro mě všechno. Jiný svět pro mě prakticky neexistoval. Už jsem se to ale naučil. Nejlépe se odreaguji cestováním. Miluju vysokohorskou turistiku.

Je vám šestadvacet. Cítíte, že jste na vrcholu?
Těžko říct. U každého je to jiné. Třeba sprinter Honza Veleba běhá nejlepší časy až teď, když mu je čtyřiatřicet. Klobouk dolů. Já se zatím pořád zlepšuju, tak uvidíme.

Víte, co byste chtěl jednou dělat až pověsíte tretry na hřebík?
Nějaké nápady mám. Spíše se ale soustředím na to, co je tady a teď. Možná bych se jednou rád pohyboval v cestovním ruchu. To by mě bavilo.