Potemnělá hala pardubických hokejistů připomíná divadelní jeviště. Místo ledu gumové kostky, místo branek basketbalové koše.

Čeká se na hlavního hrdinu. Dominika Haška. Brankářská legenda trénuje poprvé od vyhlášení návratu do velkého hokeje s pardubickými spoluhráči.

„Házej mi to kdy budeš chtít. Budu ti to vracet ve výskoku, nebo jak mi to vyjde,“ vysvětluje Hašek jedno z cvičení svým tréninkovým partnerům – brankářské dvojce Martinu Růžičkovi a koučovi gólmanů Jaroslavu Landsmanovi.

Trénink si „Dominátor“ režíruje sám. Cvičení střídá cvičení. Prošedivělé vlasy, pár vrásek a čtyřiačtyřicet let? Na to zapomeňte. V totálně propoceném triku Hašek vypadá jako ve svém živlu.

Když má „dost“ přestane a pustí k zátěži svého přesně o polovinu mladšího kolegu.

Na řadu přicházejí baseballové rukavice a míček. Gólmanská dvojka si vyměňuje prudké přihrávky. Tu a tam jednomu či druhému balonek utíká.

„Pro mě to je novota, zpestření,“ přiznává žák Růžička. Pod dohledem novinářů se při nechyceném pasu vyloudí na tváři „naganského“ hrdiny škodolibý úsměv.

Ale svého kolegu pochválí. „Jde o zvyk. Za chvíli to do ruky dostaneš,“ říká mu.

To už se do haly s posilovny trousí první polovička týmu. Čeká je partička basketbalu. Na oko pošilhávají po svém novém parťákovi. Většina z nich viděla legendu Haška poprvé na živo až ráno v kabině.

Zápas pod obroučkami si Hašek užívá. Do pondělka trénoval sám pod dohledem osobního kouče Josefa Bruka. Přítomnost dalších hráčů mu evidentně pomáhá.

I když, hvězda – nehvězda protihráči ho nešetří. Po povedené akci zatleská, sám střílí a v týmu „starých“ nasází polovinu všech bodů.

Odchází s úsměvem.

Pro ostatní tréninková fáze končí. Pro Dominátora začíná ta další. Mediální.

„Jsem ještě spocenej, ale pojďme na to,“ směje se před diktafony oblečený už v civilu. První tréninkový den ve staronovém působišti končí. „Naposledy jsem v této hale s Pardubicemi trénoval přesně před dvaceti lety,“ dodává při odchodu…

„Nikdo mně v kabině nevykal,“ smál se Hašek

Čtyřiačtyřicetiletá legenda má za sebou první den v Pardubicích. Včera okolo osmé hodiny zaparkoval DOMINIK HAŠEK svoje černé volvo na parkovišti ČEZ Areny, v kabině se přivítal s novými parťáky a vyrazil na úvodní trénink. V Pardubicích po dvaceti letec. „Tenkrát jsem začínal s klukama rovnou na ledě. Už je to vážně dávno. Hráli tady úplně jiní hráči,“ pátral v paměti hrdina naganské olympiády. Hašek stráví s mužstvem celý týden a 20. července vyjede s Eatonem na led.

Jaký byl první den s týmem?
Kdykoliv přijdeš do nového prostředí, tak je to takový zajímavý pocit. Nevím, jestli jsem poznal všechny kluky, protože trénujeme na půlku. Ale s většinou jsem se seznámil. Podali jsme si ruce. Teď je začnu postupně poznávat. Do dneška jsem se s nikým osobně nesetkal. Je to pro mě úplně nové prostředí.

Cítil jste úctu od svých nových spoluhráčů?
Co si pamatuju, tak mně nikdo nevykal. (rozesměje se) Chvilku před tréninkem jsme si podali ruce. Ale jak jsme začali trénovat, tak už na to každý zapomene. Všichni jsme jedno mužstvo. Jak říkám, člověk je v novém prostředí a pokaždé je to něco jiného.

Absolvoval jste speciální brankářský trénink s druhým gólmanem Martinem Růžičkou. Jak jste si sedli?
Nejdřív jsme se potkali v kabině… Ale když to řeknu popravdě, tak jsem nevěděl, který je to Růža. (usměje se) Jen jsem o něm slyšel. Kluky jsem viděl několikrát hrát, ale to byli v helmě. Když se s nimi setkáte osobně, tak je to samozřejmě něco úplně jiného. Bylo dobrý, že součástí tréninku byla i brankářská cvičení. Vždycky je fajn, když poznáte svého kolegu. Trochu jsme si na ploše zablbli, zahráli basket a udělali pár rychlých pohybů.

Vypadalo to, že jste si gólmanská cvičení řídil sám. Bylo to tak?
Ne, ne. Trénink nachystal Landy. (Jaroslav Landsman, trenér brankářů – pozn. red.) V dorostu jsem s ním chytal, byli jsme spoluhráči. Známe se dobře. Takže to byla jeho příprava. Jen jsem do toho zapojil rukavice, trochu baseballu, abychom si zahráli.

Růžička je přesně o polovinu mladší než vy. Ani on vám zpočátku nevykal?
Myslím si, že ne. Úplně přesně si to nepamatuju, ale nic takového jsem nezaregistroval. Všechno bylo úplně normální. Musíte se zeptat kluků, jak se cítili. Ale podle mě jsme si byli všichni rovni.

S Pardubicemi strávíte celý týden. Bude to spíš hravá část přípravy?
To si nemyslím. Zúčastním se věcí, co dělají ostatní. Jen v pondělí a ve středu je trénink brankářů, takže místo posilovny budeme dělat speciální cvičení.

Noví jsou pro vás nejen spoluhráči, ale i zázemí. Jak se vám líbilo v šatně?
Všechno je úplně jiné. Ne, že bych za ty roky tady nebyl, ale od mého posledního zápasu za Pardubice je jiné fakt všechno. Nejenom mužstvo, trenéři a vedení. Změnila se i šatna. Jediné, co je velice podobné, je stadion. I když prošel rekonstrukcí, tak v zásadě balkony a tribuny jsou stejné. Takže když vyjedete na led, tak máte podobné pocity.

Ráno jste vyrazil na trénink do Pardubic. Byl to specifický pocit?
Z Prahy jsem vyrazil už v neděli večer. Nechtěl jsem jet až ráno. No, a na letní trénink do Pardubic jsem přijel přesně po dvaceti letech. Pak jsem byl ještě v devadesátým roce v Jihlavě. Ale tady to je dvacet let. (odmlčí se) Je to prostě zajímavý.

Vybavilo se vám něco z té doby?
Ještě je moc brzo. Tenkrát jsem začínal s klukama rovnou na ledě. Už je to vážně dávno. Hráli tady úplně jiní hráči. Možná až vyjedu na led, tak se mi něco vybaví.

Už se ohlásil pokladník?
Zatím ještě ne. (usmívá se)

Mohl jste si vybrat místo, kde budete v kabině sedět?
Ne, dostal jsem ho přidělené. Sedím… (zamyslí se) Ještě ani pořádně nevím, kde. Mám svoji skříňku, své místo. Člověk si zvyká. Je to přeci jen první den a vstřebáváte hodně nových věcí.

Už máte jasno o čísle?
Plánuju devítku, v Čechách jsem s ní hrál vždycky. Devětatřicítka patří do NHL.

RADEK ŠPRYŇAR
PAVEL HOZNÉDL