VIZITKA: Ilona Burgrová

Narozena: 15. 3. 1984
Výška:
196 cm
Post:
Pivotka
Číslo dresu:
8
Klub:
Bourges (Francie)
Přezdívka:
Ilča
Největší úspěchy:
stříbro na MS 2010, bronz na MEJ 2004, bronz na ME U18.
Kariéra:
Sokol Hradec Králové, Kara Trutnov, South Carolina (universitní soutěž NCAA v USA), Basket Bourges.
Na stříbrné party popíjela bacardi s kolou, na dvě hodinky si zdřímla a pak se doma u počítače probírala množstvím blahopřejných emailů, které ji zahltily elektronickou poštu. Jeden čněl nade všechny. Ten od maminky.

„Musela jsem se rozplakat. Bylo to něco neuvěřitelného. Nejen mě, ale i svým kamarádům popisovala, jak mistrovství světa prožívala, jak je strašně hrdá na mně, svoje dcery, na holky z týmu,“ dojatě vypravuje šestadvacetiletá ILONA BURGROVÁ, stříbrná medailistka z basketbalového mistrovství světa.

Odchovankyně Sokola Hradec Králové, která je v současnosti hráčkou francouzského Bourges, je v pátek s celým mužstvem pozvaná na oběd k prezidentu Václavu Klausovi. Jenže hostina možná proběhne bez ní. „Zřejmě budu muset zítra odcestovat do Bourges,“ smutní.
Tak povídejte, jak bujaré byly stříbrné oslavy?
Bylo v to v rámci možností a v rámci druhého místa. Do hotelu jsme se dostaly pozdě, ale je pravda, že oslavy končily až k ránu. Zdřímla jsem si jen asi na dvě hodiny.

Co pijí basketbalistky na oslavné party?
Byla tam spousta šampaňského, občerstvení od naší basketbalové federace a pak už každý přešel na svoje oblíbené pití. Pivo, víno nebo míchaný drink.

Tak se nestyďte, copak jste popíjela vy?
(usmívá se) Bacardi s kolou.

Už jste se slavením nadobro skončily?
Sezona začíná velice brzo, takže některé z nás musí odjet. Celý tým je v pátek pozvaný na oběd k panu prezidentovi Václavu Klausovi. Bohužel akce proběhne asi i beze mě. Zřejmě budu muset zítra odcestovat do Bourges. Zatím mě můj zaměstnavatel povolení nedal.

Hodně by vás mrzela absence na slavnostním oběd
u u jednoho z největších fanoušků stříbrného celku?
Rozhodně. Oběd s prezidentem nebo pozvání na Hrad je obrovská čest nejenom pro sportovce, ale pro kteréhokoliv občana. Mrzelo by mě to strašně moc. Na druhou stranu mám povinnosti ke klubu, a pokud se k tomu staví negativně, nic s tím nenadělám.

Co bylo těžší? Porazit ve čtvrtfinále Austrálii s hvězdnou Lauren Jacksonovou, nebo v hledišti rozplakat prezidenta Klause?
(rozesměje se) To vážně nevím. Pro nás bylo klíčové porazit Australanky a jestli naše výkony dojaly pana prezidenta, tak je to úplně úžasné.

Vy nevíte o tom, jak byl prezident
na konci zápasu s Austrálií, když jste vedly o deset bodů, dojatý. Jak se mu klepala brada a horko těžko zadržoval slzy?
Slyším to od vás poprvé. Ale asi nebyl jediný. Kdyby kamera zabírala naši lavičku, tak jsme na tom byly dost podobně. Po zápase jsem měla totálně rozštípaný kolena, vydaly jsme se maximálně.

Zmínila jste rozštípaná kolena. Jako pivotka schytáte během utkání spoustu ran. Máte spočítané modřiny na těle?
Ježíšmarjá. (směje se) Kdybychom vyrazily k doktorovi, tak by nám řekl, že jsme oběti domácího násilí. To, co máme všechny na sobě, se nedá ani spočítat. Můj „moncl“ pod okem mluví za vše.

Nikdy bych neřekl, že i ženský basketbal vyžaduje pořádnou dávku osobní statečnosti.
Pan Blažek (trenér) nám před každým zápasem opakoval, že šampionát je o osobní statečnosti. Člověk nesmí být alibista a musí do soubojů vletět s plným nasazením a vědomím, že bude mít modřiny a další šrámy. Prostě, že poteče krev. (chechtá se) Šly jsme do toho s tím, že budeme zmlácený, ale z boje vyjdeme vítězně.

Během čtrnácti dní jste si prožily soukromou pohádku. Už skončila, nebo ji stále prožíváte?
Já ji prožívám teprve nyní. Když si prohlížím fotky na Facebooku, sleduji opakované sestřihy v televizi, tak se mi to znovu začíná vracet a uvědomuji si, že jsem tam opravdu byla. V reálu a v obrovské euforii to mozek nedokáže pochopit.

Až teď si
zpětně uvědomujete, jak jste, podobně jako v květnu hokejisté, pobláznily český národ?
(dojetím ji selže hlas) Dostávám spoustu emailů… (odmlčí se) Největší radost mi udělal ten od maminky. Nejen mně, ale i svým kamarádům popisovala, jak mistrovství světa prožívala, jak je strašně hrdá na mě, svoje dcery, na holky z týmu. Musela jsem se rozplakat. Bylo to něco neuvěřitelného.

Scénky vaší nefalšované radosti po vítězných bitvách s Austrálií či Běloruskem obletěly celou zemi, možná celý svět. Říkal jsem si, jak se nádherně umíte radovat a společně těšit z fenomenálního úspěchu.
My jsme nebyly tým, my jsme byly rodina. Během čtyř měsíců se mezi námi vytvořily fantastické vztahy. Nebylo nikoho, kdo by vybočoval z řady. Chovaly jsme se k sobě jako ségry, jako nejlepší kamarádky. Kouč dal dohromady partu lidí, která si nelezla na nervy. A pokud ano, tak jen minimálně. S ženským týmem je to velký kumšt (usměje se).

Chápete vůbec, kde se v týmu vzala taková síla, která vás donesla až do finále mistrovství světa?
Ne. Nezapomenu na pocit, když jsme hrály první přípravu s Čínou. Říkaly jsme si, jak to bude strašný, a my jsme je porazily. Pro nás to byl neuvěřitelný šok a utvrzení, že máme na to hrát s pátým celkem z olympijských her. Pak přišly další a další vyhrané zápasy. Bylo to jak v pohádce o Popelce.

Na turnaji jste zažily kupu emotivních chvil. Která byla nejintenzivnější?
S holkama jsme se shodly, že největší radost a oslava byla po čtvrtfinále s Austrálií. Po utkání jsme naběhly do šatny a bláznivě tam tančily. Po semifinále s Běloruskem jsme nemohly uvěřit, co jsme dokázaly. Jen jsme seděly v kabině a koukaly na sebe.

Jste hrdá na to, že jste mohla být členkou takového kolektivu a navíc jste v něm hrála jednu z klíčových rolí?
Je to pro mě neuvěřitelné. Musím poděkovat trenérovi, že mi věřil. Musím také poděkovat holkám, protože jedna bez druhé bychom nic nedokázaly. Každý měl v týmu svoji funkci, byť někdy malou, ale každý ji plnil na sto dvacet procent.

V dospělé reprezentaci jste odehrála první sezonu a hned skončila obřím úspěchem. Nebudete chtít skončit?
(rozesměje se) A víte, že mě to už taky napadlo. Ale popravdě ne. Doufám, že se k nám připojí další mladé nadějné hráčky a že tohle byl jen krok do budoucí vynikající éry českého basketu. A já snad budu u toho.