Tři roky a tři měsíce. Přesně takovou dobu chyběl v basketbalovém národním týmu. Minula ho tedy jak úspěšná kvalifikace na mistrovství světa, tak samotný čínský šampionát.

Pardubický pivot Kamil Švrdlík opustil reprezentaci po Eurobasketu 2017, kde se radoval jednou z pěti případů. V litevské bublině nezažil výhru ani jednou ze dvou zápasů (Belgie 62:90, Dánsko 91:92). Navíc odehrál jen pět minut. Přesto ničeho nelituje. Mluví o tom, že to mohla být jeho poslední šance obléct dres s nápisem ČESKO.

Zpestření divného roku

V reprezentaci jste se znovu objevil po dlouhé době. Změnilo se něco, nebo to bylo to stejné, jako když se vrátíte po měsíci?
Změnili se nějací lidé ve vedení národního týmu, samozřejmě hráči, ale jinak to bylo stejné, jako když jsem hrál v repre naposledy.

Bral jste to ve vašem věku spíše jako zpestření kariéry než nějakou výzvu?
Hlavně jsem to bral jako změnu. Byl jsem týden v jiném kolektivu. Pochopitelně jsem z toho nebyl vyjukaný jako zamlada. Vždycky je fajn nasávat atmosféru v národním týmu, rád vidět známé tváře. V nároďáku se protihráči mění ve spoluhráče, můžeme se spolu v klidu bavit. Pro mě se určitě jednalo o zpestření této divné sezony, respektive celého roku 2020.

Hovořil s vámi trenér Ronen Ginzburg o vaší roli a jaká měla být?
Ano. Předně musím říci, že jsem byl povolaný, protože jsme měli problémy s pivoty. Původně jsem měl mít větší roli, ale tím, že nakonec dorazil Ondra Balvín, tak se změnila. Bavili jsme se spolu znovu a on se ptal, jestli jsem ochoten přijmout, že se na palubovku tolik nedostanu. Odvětil jsem, že zůstanu. Vždyť to mohla být moje poslední šance zahrát si v reprezentaci. I když jsem tušil, že nedostanu žádnou závratnou porci minut.

Nenašel byste paralelu s mistrovstvím Evropy v Rumunsku 2017, kde také chybělo hodně hráčů a kde jste rovněž po nepovedených výkonech jen prohrávali?
Teď se nám hodně nepovedl zápas jen s Belgii. Možná jsme si mysleli, že po úspěšném mistrovství světa, to půjde automaticky. Chyběla nám agresivita i chtění. Jasně, vyměnila se spousta hráčů z Číny, ale samo se na výkony z MS nenaváže. Na reprezentační úrovni se nedá takhle hrát. Proti Dánsku se naše hra zlepšila. Nasazení i bojovnost už byly mnohem vyšší než v prvním zápase. Pro kluky, kteří budou reprezentovat i v budoucnu, to je poučení. Musí pro vítězství udělat víc. Naštěstí výsledky nemají vliv na náš postup na domácí Eurobasket 2022.

V kvalifikaci na mistrovství světa i na samotném šampionátu převažovaly výhry nad prohrami. Neštve vás, že když jste v reprezentaci, tak se prakticky jen prohrává?
Jasně, že to zamrzí. Asi mi to nebylo souzené. Když jsem viděl mistrovství světa, tak jsem si říkal v duchu: Teď jsem tam mohl být. Každopádně jsem to klukům přál. V basketbalu je tak úzká komunita lidí, že není prostor, abychom si navzájem něco záviděli. Naštěstí jsem zažil mistrovství Evropy 2013, kde jsme dvakrát vyhráli, včetně slavného vítězství nad tehdy silným Polskem.

Byla znát na hře vašich soupeřů vyšší motivace, když o šampionát stále usilují?
Neřekl bych, že to bylo o motivaci. Je pravda, že soupeři museli, nicméně i my jsme chtěli vyhrát. Byl tam jiný faktor, který jsme s klukama rozebírali.

Povídejte.
V reprezentaci je několik hráčů, kteří jsou stěžejní pro své kluby v české lize. Hodně týmů totiž hraje v této sezoně s minimem lidí. A tak Jakub Šiřina v Opavě, Lukáš Palyza v Olomoucku nebo můj spoluhráč z Pardubic Tomáš Vyoral klidně natočí přes třicet minut za zápas. Takže se nedá hrát v tak vysokém tempu jako na mezinárodní úrovni. Už vidím Vya, jak presuje v lize po celém hřišti. I kdyby to fyzicky zvládl, tak nasbírá fauly.

Proto ten ospalý vstup do utkání s Belgii?
Ano. Proti Belgii jsme nastoupili v tempu, aby ti kluci vydrželi pětatřicet minut. Soupeř byl agresivnější, navíc mu to padalo. Než jsme přepnuli na vyšší obrátky, tak už jsme hodně ztráceli. Chybělo nám jedno přípravné utkání, aby se navodilo to tempo, na které byl národní tým zvyklý z mistrovství světa.

Společná reprezentační fotografie (Kamil Švrdlík má dres číslo 14).Zdroj: FIBA

Proč jste nehrál proti Dánsku, když se v prvním duelu zranila pivotská jednička Ondřej Balvín?
Abych byl upřímný, myslel jsem si, že když byl Ondra mimo, že si proti Dánsku zahraji. Trenér se ale rozhodl pro menší sestavu, kterou preferuje často. Po zápase mi řekl, že mě tam měl vyslat, že možná udělal chybu, že bychom toho vysokého dánského pivota uhlídali líp. Ale nemá cenu to řešit, po boji je každý generál. Nijak mu to nezazlívám.

Nastoupil jste tedy jen na pět minut proti Belgii. Nepřišlo vám to málo?
Věděl jsem, že nebudu hrát nějaká kvanta minut, ale člověk vždy doufá, že si zahraje víc. Souhlasím s tím, že pět minut je málo.

Sám v hotelovém pokoji

Jaký byl život v litevské bublině?
Upřímně jsem si myslel, že to bude horší. Díky tomu, že jsme trénovali dvakrát denně, tak se ten čas nějak rozmělnil. Nebylo to tolik monotónní. Člověk nebyl pořád sám zavřený na pokoji. Měli jsme k dispozici celé patro, takže jsme se mohli vídat a pohybovat po chodbě. Nebyli jsme úplně izolovaní. Když to shrnu, dalo se to vydržet, ale delší bublinu si moc představit nedokážu.

Nevadilo vám, že nemůžete obdivovat krásy Vilniusu?
Měli jsme takové štěstí v neštěstí, že ve Vilniusu čtyři dny pršelo. Vůbec nevysvitlo slunce, takže nám to nemuselo být tolik líto. I to počasí bylo atypické.

Jako třeba jídlo, respektive stravování na „samotce“?
Přesně tak. Bylo to hodně zvláštní jíst sám na pokoji. Chyběly mi vtípky, které občas u společných snídaní, obědů či večeří padnou. Ale zasmál jsem se, když nám jídlo dávali. Nemohli jsme si ho nabrat sami, tak tam byly dvě kuchařky. Jedna z nich uměla anglicky, druhá vůbec. Trochu trvalo, než jsme jí vyoslili, co vlastně chceme z těch hrnců a dóz nabrat.

Jak jste trávil volný čas?
Měli jsme na pokojích televizi. Koukal jsem na filmy. Nebo jsme si naladili basket a ve třech sledovali Euroligu. V hotelu byla posilovna. Takže ten čas se dal využít, nebyla tam žádná nuda.

Vaše čtyřiatřicáté narozeniny zrovna vyšly na reprezentační akci. Jak jste slavil, dostal jste třeba dort?
Ne, dort jsme nedostal. Dostal jsem pěnu na holení na hlavu. A na moje zdraví jsme si všichni v týmu dali pivo. Taková skromnější oslava v bublině.

Jaká byla bezpečnostní opatření proti koronaviru?
Fungovali jsme pouze na trase hotel - hala a zpět. Celá hala se musela po každém tréninku dezinfikovat. Od palubovky, přes sedačky až k balonům. Měli jsme striktně daný čas, kdy jsme se v ní mohli nacházet. Na hotelu jsme museli chodit v rouškách, pořád se dezinfikovat, měřili nám teplotu. Podobné jako u nás. Doba je zkrátka jiná a musím říct, že to pořadatelé všechno zvládali.