Vyznavač běhu na ještě delší vzdálenosti myslí konkrétně na Spartathlon, což je 245 kilometrů dlouhý běh z Atén do Sparty. Jeho absolvování se označuje za ultramaratonskou maturitu.

V posledních letech získává mezi vyznavači nejdelších vzdáleností na popularitě další běžecký závod pořádaný v Aténách pod názvem Ultra festival, jenž se skládá z různě dlouhých souběžně pořádaných běhů. Do letošního roku byl hlavním sedmidenní běh, k němuž se postupně přidával třídenní, dvoudenní a jednodenní.

Doudlebský ultramaratonec VLASTIMIL DVOŘÁČEK se po návratu z Řecka podělil o svoje zážitky. Předejme mu slovo:
„Maratonů jsem absolvoval už celou řadu, ovšem nikoliv originál v Řecku. Sedmidenní Spartathlon, který se před pěti lety ještě neběžel v Aténách, ale v městečku Loutraki se mi dokonce povedlo vyhrát. Myslel jsem si, že Řecko je už pro mě uzavřená kapitola, protože se nerad vracím na stejné místo. Nabídka vytrvaleckých závodů je bohatá, takže raději poznávám nová.

Ovšem když aténští pořadatelé přišli s tím, že se letos chystají uspořádat v rámci Ultra festivalu závod na 1000 mil, který bude Světovým pohárem, ani na chvíli jsem nezaváhal. U toho musím být!

V posledních letech se v Evropě, pokud vím, nic podobného nekonalo, a kdo ví, kdy zase bude. Úmysl však značně nahlodal můj nezdar na loňském šestidenním závodě v New Yorku. Za šest dní jsem stihl jen 603 kilometrů…

Úspěšné zdolání tisíce mil představuje v přepočtu 1609 kilometrů a nějaké drobné v metrech. Časový limit šestnácti dní při jednoduchých počtech znamená uběhnout v průměru přes sto kilometrů denně. Musím se přiznat, že doma i ve svém okolí jsem cítil jistou nedůvěru, že bych to mohl úspěšně zvládnout. Vlastně ani já jsem si moc nevěřil, navíc jsem si před závodem při hltání tréninkových kilometrů namohl nohu a navíc chytil střevní chřipku. Účast bych asi zrušil, ale vše již bylo zaplaceno, volno v práci zařízeno… Vzpomněl jsem si na můj oblíbený film Frajer Luke, v němž hlavní hrdina v podání Paula Newmana pronesl památnou větu: „Nemít na to, to je právě ta frajeřina.“

Ultra festival 1000 mil – Atény

Konečné pořadí:


1. Wolfgang Schwerk (Něm.)
11dní, 23 hod., 18 min. a 32 s.
2. William Sichel (Brit.)
13 dní, 20hod., 8min., 1s.
3. Lucio Bazzana (Itálie)
14 dní, 7 hod., 23 min., 8 s.
4. Vlastimil Dvořáček (ČR)
14 dní, 16 hod., 55 min., 13 s.

Úvodní týden závodu dával za pravdu pesimistům. První den byl ještě v pohodě. Dal jsme podle předpokladů 161 kilometrů. Druhý den už jsem spadl na pouhých 104 km. Nemohl jsem se pořádně rozběhnout. Další dny kolem stovky. Šestý s vypětím všech sil pouze 96 km, což bylo pro splnění limitu na hraně. Za šest dní jsem zdolal solidních 660 kilometrů.

Proti soupeřům jsem byl trochu hendikepován. Většina z nich s sebou měla doprovod, který jim obstarával vše potřebné. Hlavně co se týče paliva pro svaly, doplňování energie. Pořadatelé poskytovali to nejzákladnější: k pití colu, vodu, iontový nápoj a dvě teplá jídla denně. Navíc stále byly k dispozici k zobnutí brambůrky, sušenky, arašídy, krekry občas namazané medem či nutelou. Nárazově banán či pomeranč. Střídat šestnáct dní jen pár poživatin není zrovna ideální. Trošku jsem s touto variantou počítal a vzal si s sebou varnou konev a zásoby instantních potravin. Ve chvílích krátkých přestávek na odpočinek jsem si stihl něco uvařit. Na druhou stranu mě hendikep psychicky posílil. Chtěl jsem sobě i ostatním dokázat, že se dokážu vyrovnat i těm, kteří mají o vše postaráno doprovodným týmem a můžou se věnovat jen vlastnímu běhu.

Ke cti pořadatelům musím říci, že když zaregistrovali, že jsem sám, občas mně porci jídla věnovali navíc. Ovšem nepravidelně a moc jsem na to spoléhat nemohl. Podle toho taky vypadal můj pohyb po závodišti, byly okamžiky, kdy bych snad létal, jak jsem se cítil „nabušený“, ale samozřejmě jsem se snažil krotit. Přišly však také chvíle, kdy jsem se dostal do těžké krize. Jen ztěžka jsem odlepoval nohy od země, takže náhodný chodec jdoucí podél mě hravě předešel.

Závod se uskutečnil v areálu bývalého olympijského komplexu Ellinikoy, který byl vystavěn na ploše bývalého letiště na jihu Atén. Pro potřeby olympiády bylo vystavěno nové letiště asi 35 kilometrů za městem. Pohled na komplex sportovišť, kde před lety probíhaly olympijské soutěže v baseballu, softbalu, pozemním hokeji, basketbalu, byl smutný. Široké betonové promenády vytvořené jen pro potřeby olympiády byly liduprázdné a stadiony zcela opuštěné. Mohl jsem si je nerušeně prohlédnout a prolézt. Vlastní areál je oplocený a hlídaný bezpečnostní službou. Možná námět na exkurzi pro české činitele prosazující pořádání olympiády u nás…

Běžci měli zázemí v jedné z hal, kolem níž jsme běhali na kilometrovém okruhu. Odskočení z trati pro mě představovalo dvacet pět metrů do „bivaku“ - přidělené místnosti, kterou jsem obýval ještě se dvěma dalšími běžci. Samozřejmě jsem se snažil být co nejvíce na trati. Do bivaku jsem se uchyloval pouze párkrát za den – převléknout se, uvařit si něco k snědku či si na pár hodin schrupnout.

Naštěstí odpadla starost o evidenci naběhaných kol či kilometrů. O to se postaraly čipy. Na velkém monitoru jsme pak měli možnost vidět aktuální průběžné výsledky s časem posledního uběhnutého kola. Někdy mě tyto údaje dlouhé hodiny nezajímaly, běhal jsem jakoby v transu. Jindy, zvlášť když jsem si vytyčil čas pro odpočinek, jsem data sledoval v každém kole a nemohl se pauzy dočkat.

Druhý týden jsem se jako mávnutím čarovného proutku dostal do správného rytmu. Hravě jsem denně překračoval 100 kilometrů a postupně jsem se z devátého místa v průběžném pořadí propracovával výš. 1000 km jsem zdolal za 9 dní a čtyři hodiny. O hodinu lépe než před třemi lety v New Yorku.
Konečnou v průběžném pořadí pro mě bylo čtvrté místo. Výš to nešlo. Přede mnou byli opravdoví šampioni. Světový rekordman na 5000 km Wolfgang Schwerk z Německa dokončil požadovaný počet kilometrů už po necelých dvanácti dnech. Brit William Sichel doběhl do cíle po necelých čtrnácti dnech. Ital Bazzana, kterého znám ze 48-hodinovky v Brně, kde v roce 2001 skončil druhý, dovršil 1000 mil po 14 dnech a 7 hodinách, devět a půl hodiny přede mnou. Moje čtvrté místo okořenilo vytvoření nových českých rekordů – na 1000 mil i na 1000 kilometrů.

Druhý týden byl pro běžce kroužící po liduprázdném okruhu pestřejší. Už nás neubývalo. Předtím kvůli zdravotním problémům běžci odpadávali. Postupně ale startovaly kratší běhy na sedm dní, 3 dny, dva a jeden den. Téměř po celý závod jsem k odreagování poslouchal písničky či mluvené slovo z MP3 přehrávače. K nejoblíbenějším písničkám patřila 1000 mil v podání Waldemara Matušky, při níž jsem se opájel naplněním slov z tohoto dávného hitu.

Nikdo z běžců se nevyhnul zdravotním problémům. Z 16 startujících absolvovalo závod v limitu jen osm. Sedm odstoupilo pro zranění a jeden běžec limit nestihl. Zajímavostí bylo, že ze tří přihlášených žen všechny absolvovaly závod úspěšně.

Já jsem se větších problémů naštěstí vyvaroval. Problémová noha po pár dnech bolet přestala a pár otlakům jsem se snažil čelit vystřihnutím otvorů v přední části boty. Závěr závodu byl pro mě vysvobozením. Zbytek sil jsem vložil do závěrečných minut. Poslední kilometrové kolo jsem finišoval za pět minut. Cíl jsme oslavil se zbylými běžci na trati a přijímal gratulace. Zaplavil mě nádherný pocit. Dokázal jsem si, že ještě nepatřím do starého železa! Po chvíli euforie na mě však dopadla nahromaděná únava. Stihl jsem se ještě osprchovat, něco málo sníst a zalézt do spacáku. S krátkými přestávkami jsem prospal čtyřiadvacet hodin. Probudil jsem se sice ne o moc čerstvější, ale nádherný pocit ze splnění vytčené mety zůstal.“

Vlastimil Dvořáček, Miroslav Sixta