U příležitosti jubilejního ročníku v Pardubicích přivítají i bývalé vítěze. „V neděli při nástupu je představíme divákům,“ uvedl ředitel závodu, který vzpomínal na různé etapy v historii pardubického podniku.

Kdy jste poprvé začal vnímat závod o Zlatou přilbu? Jakou máte vzpomínku?
Pamatuji si, že jsem jako šestiletý kluk v roce 1951 sledoval Zlatou přilbu na závodišti, kde jsme s mámou a tátou stáli na betonové tribuně. Můj strýc Miloslav Špinka tam tehdy jel. To bylo moje první seznámení se Zlatou přilbou. Pak dlouho nic, protože se závod nekonal. Obnovil se v roce 1961, kde už jsem se pohyboval jako mechanik, strejdovi jsem pomáhal připravovat motorky. V tu dobu jsem ještě neměl řidičák, tím pádem ani licenci, ale motal jsem se kolem.

Již v té době bylo asi jasné, že jednou vyjedete na dráhu i jako závodník. Jaká cesta k tomu vedla?
Když jsem byl na vojně, tak jsem na Přilbu ani nemohl. Vždy jsem jen dostal zprávu, jak to dopadlo. Až v roce 1968 jsem se zúčastnil Zlaté přilby. Předcházel tomu ještě jiný mezinárodní závod ve Svítkově, do kterého jsem celý natěšený vstoupil. Jenže udělal jsem jen čtyři body. Přišel ke mně pan Havelka a řekl mi: Víš co, bude lepší, když půjdeš chytat ryby (směje se). Já jsem si řekl: Ne, teď vás všechny musím porazit. Postupně jsem porazil svého strejdu a pak i pana Havelku. Potom se mi přišel omluvit, že to asi přehnal. To je pro mě spojení se Zlatou přilbou a plochou dráhou. Od roku 1968 už jsem tedy Zlatou přilbu jezdil.

V roce 1973 vyhrál v Pardubicích váš bratranec Milan Špinka. Finále jel ovšem na vašem motocyklu. Proč k tomu došlo?
Tehdy jsem jel ve čtvrtfinále na postup, ale můj mechanik zapomněl utáhnout jeden šroub, já jsem potom z prvního místa zůstal stát, protože mi upadl karburátor. Jinak jsem věděl, že motorka byla perfektní. Strejda Špinka přišel, abych mu ji půjčil, protože Milan už neměl na čem jet. Jen si hnul s řidítky a nakonec vyhrál. Dnes je ta motorka v muzeu. Tehdy jiná možnost nebyla. Kdybych mu ji nepůjčil, tak by neměl finále na čem jet.

Závodu jste zůstal věrný, postupně jste se přesunul zase do jiné role…
Naposledy jsem jel v roce 1978, kdy jsem byl asi třetí v malém finále. A o rok později už jsem se na ni přijel podívat na vozíku. To byl zase přelom, pak už jsem začal spíše funkcionařit, co taky jiného. Postupně jsem se z toho úrazu vylízával, byl jsem na rehabilitaci v Kladrubech, pak jsem létal po klinikách ve Skotsku a v Německu. Z vozíku jsem se dostal, jak říkám, na druhé nohy, tedy na hůlky. Pak jsem si udělal licenci a dal se na trénování. Působil jsem ve Finsku, v Itálii a pak byl doma, kde jsem vzal VTJ Racek.

Manažerem či ředitelem závodu jste již od počátku devadesátých let. Jaké byly ty začátky?
Již v roce 1984 jsem pomáhal tehdejšímu sekretářovi shánět závodníky na Zlatou přilbu. A už mně to tak nějak vydrželo. Postupně všichni matadoři odešli, nakonec i pan Mikulášek. Možná si pamatujete na legendárního startmaršála pana Živného, který pronesl výrok: Skončil Mikulášek a Zlatá přilba je v pr… Řekl jsem, že ne. Přilba je přilba, nedá se spojovat s jedním člověkem. Vzal jsem to po něm, od té doby to celkem funguje. Byly doby horší, ale postupně se to stabilizovalo. Je dobře, že parta s Petrem Moravcem a dalšími funguje. Je to vidět i na ohlasech závodníků.

Je pro ně stále prestižní, že mohou bojovat v Pardubicích o vzácnou trofej?
Samozřejmě, že je to i o financích. Když je máte, můžete si dovolit lepší závodníky. Naší výhodou je fakt, že Zlatá přilba má zvuk. Pak seženeme i závodníky pod platební úrovní Polska. My uděláme smlouvu se závodníkem, ten splní své povinnosti a po závodě dostane výplatu. Je to tak, jak jsme se domluvili. Někde jinde v zahraničí se třeba čeká několik měsíců. To u nás neexistuje.

Letos se koná jubilejní sedmdesátý ročník závodu, na který jste pozvali řadu bývalých plochodrážníků. Kdo do Pardubic přijede?
Pozval jsem všechny jezdce, kteří zde vyhráli. Čekáme ještě na odpověď Fundina, ale mohu říct, že přijede Ole Olsen, Hans Nielsen, Erik Gundersen, potom Denis Sigalos z Ameriky, z Anglie zase Jeremy Doncaster a John Davis. Pak nebudou samozřejmě chybět domácí zástupci – Milan Špinka, Jiří Štancl či Tomáš Topinka. A vedle nich i závodníci, kteří ještě pojedou na dráze.

Uvidí bývalé vítěze i návštěvníci nedělního závodu?
Diváci na stadionu je v neděli uvidí při nástupu, pojedou v kabrioletech a budou představeni. Pro bývalé závodníky chystáme i sobotní program. Přijede i pan Klaudinger, který je jediný žijící vítěz z dob, kdy se jezdilo ještě na trávě. Proto jsme to pojali pod heslem Tady všechno začalo a ukážeme dalším vítězům dostihové závodiště. Tomáš Jůza pojede na historické motorce, která pamatuje Zlatou přilbu na trávě. Chceme, aby všichni viděli, jaké bylo to pionýrské období. Za lesíčkem je pomníček, kam položíme květiny.

Startovní listina pro 70. ročník se plní. Podle vašich představ?
O víkendu se nám podařilo domluvit, že dorazí i loňský mistr světa Jason Doyle z Austrálie. Loni jsme se trochu pohádali, ale letos souhlasil na první dobrou. To je další velké jméno do startovky. Málokterý závod kromě Grand Prix ji má tak nabitou jako my. Když se na to podíváme jiným pohledem, tak to může být i na škodu. Každý si pamatuje vítěze, maximálně prvních šest. Jenže už se v minulosti třeba stalo, že mistr světa Loram vypadl ve čtvrtfinále.

Bude to v neděli velká bitva?
O Zlatou přilbu je vždy bitva. Chtěl bych, aby v ní byl alespoň jeden český zástupce, když ne dva. Neříkám, že musí znovu vyhrát, protože se obhajuje hrozně těžko. Ti vlci kolem Václava Milíka jsou opravdu silní. Kdyby byl ve finále a potom na stupínku, tak je to velikánský úspěch. Zlatá přilba má svého ducha, jen mě mrzí, že je v zahraničí více ceněná než u nás.