Erbanová? Zaujal ji Jágr, miluje hokej a 'své' malé hory

Olympijskou premiéru si odbyla před čtyřmi lety v kanadském Vancouveru. Tehdy nejlepšího umístění dosáhla na kilometru, kde dojela dvanáctá. Nyní v Soči už chce rychlobruslařka Karolína Erbanová uspět.

„Hodlám zúročit práci, kterou jsem odvedla za poslední čtyři roky. Chci na nejvyšší příčky," hlásí jednadvacetiletá rodačka z Vrchlabí.

Šestinásobná juniorská mistryně světa vkládá největší naděje právě do kilometrové trati a patnáctistovky. Překvapit ovšem může i na nejkratší pětistovce.

„Šance mám na všech tratích, výkony se mi docela prolínají," přiznává Erbanová, která se od pobřeží Černého moře opravdu může vracet s medailí. Výkonnost na to má.

Do Soči odcestovala s Martinou Sáblíkovou a koučem Petrem Novákem minulý čtvrtek. Zlatý kov se čeká hlavně od Sáblíkové.

„Martina je náš národní poklad, česká průkopnice rychlobruslení. Věřím, že i na téhle olympiádě bude úspěšná. Jsem ráda, že jsem s ní v jednom týmu. Jsou to pro mě neocenitelné zkušenosti, sledovat ji na tréninku nebo při závodě," líčí držitelka juniorského světového rekordu.

Erbanová není typ, co by s sebou na sportovní akce vozil talismany pro štěstí.

„Nic takového nemám. Věřím své práci, kterou jsem odvedla," prozrazuje. Přesto jeden cenný předmět má u sebe – prstýnek od maminky.

„Dostala jsem rodinný klenot pro štěstí," svěřila se těsně před odletem do dějiště her a dodala: „Už se moc těším na olympijskou atmosféru, na olympijského ducha. Tahle atmosféra vás vždycky pohltí."

Tehdy ve Vancouveru bylo Erbanové sedmnáct, poprvé nasávala olympijskou atmosféru, připadala si jako v pohádce. „Moje nejjasnější vzpomínka? Zahajovací ceremoniál a pak když jsem potkala Jardu Jágra," vybaví si hned.

Hokej miluje, aktivně ho sama hrála a setkání s hvězdným útočníkem byl pro ni zážitek.

„Bylo zajímavé si s ním povídat, už jen slyšet jeho názory bylo poučné," prozrazuje. I v Soči by si ráda udělala čas na hokej. „Uvidím, jestli to vyjde. V první řadě se chci soustředit na svoje tři disciplíny, ale když to půjde, na hokej vyrazím."

I teď by si měla s Jágrem o čem povídat. Sama Erbanová ovládá hokejové řemeslo dokonale. Od deseti let se v jednom týmu s chlapci proháněla po ledě v dresu Vrchlabí. V žákovské soutěži se dokonce podílela na zisku titulu krajského přeborníka. „K hokeji jsem se dostala jednak díky svému bratrovi, který ho hrál, a Aleši Sukovi, který mě později přivedl i k rychlobruslení. A hokej je také nejoblíbenějším sportem mojí mamky, sleduje mistrovství světa i extraligu," vypráví Erbanová.

Nastupovala na postu levého obránce. A z kluků strach rozhodně neměla, na ledě se s nimi dokázala i poprat, nebo při hře uštědřit tvrdý bodyček.

Někdy ovšem také sama pocítila, jak je hokej tvrdý sport. A to i od spoluhráčů. „Holka v klučičím týmu to mívá někdy složité. Někteří kluci to nebrali dobře a dali mi to najevo. Některé vzpomínky mám horší, ale na druhou stranu mě to zocelilo," vzpomíná.

„V začátcích takový fyzický rozdíl nebyl, ale když kluci byli v pubertě, tak už se s nimi hrát nedalo." Proto měla tehdy domluvené působení v ženském hokejovém týmu Slavie Praha.

Jenže její sportovní kariéra nabrala úplně jiný směr. Její učitel tělocviku na základní škole Aleš Suk ji doporučil Petru Novákovi.  „V mé sportovní kariéře je Aleš Suk osudový člověk," přiznává zpětně.

Psal se rok 2006 a Karolína Erbanová vyměnila kluziště s brankami za velký ledový ovál.

Po první zkušenosti chtěla s rychlobruslením praštit.

„Na to si pamatuju dost dobře. Bylo to v německém Erfurtu a po třech trénincích jsem to chtěla zabalit. Stála jsem jen u mantinelu a koukala na všechny kolem, jak rychle jezdí," říká s úsměvem.

Nevzdala to, ale začátky snadné nebyly. „Rychlobruslení nemůžete vůbec srovnávat s bruslením při hokeji. Používají se jiné brusle, mě z nich navíc bolely kotníky, s nimiž mám problémy. Až později jsem dostala lepší brusle, které měly více zpevněné kotníky a postupně jsem do tohoto sportu pronikla."

Učila se rychle. V roce 2011 už získala čtyři zlaté medaile na juniorském světovém šampionátu a rok později přidala další dva tituly.

Kromě hokeje a rychlobruslení také závodně lyžovala, už od čtyř let se proháněla po svazích ve Špindlerově Mlýně.

„Táta pracuje u horské služby, takže na lyžích jsem strávila hodně času, chodila jsem s nimi i na hlídky. Sjezdovku ve Svatém Petru mám sto metrů od baráku," popisuje.

A dokázala by se prosadit i v lyžování. „Rychlost je tam taky, kdo ví…," pokrčí rameny. Tahle otázka už ale zůstane nezodpovězena.

Zato láska k východočeskému regionu jí zůstala.

„Tady je můj domov, vždycky se moc ráda vracím domů. Mám to tady ráda, zdejší přírodu, hory… Pořád říkám, že to jsou moje malé hory," vyznává se Karolína Erbanová.

Teď  bude na dráze pod jinými horami, těmi kavkazskými, usilovat o životní úspěch.