Adam Sebastian Helcelet je naší velikou atletickou desetibojařskou nadějí. Po absolvování turnovské sportovní školy odešel, už jako úspěšný žák a perspektivní junior, z turnovského atletického oddílu do Prahy, kde se vedle studia na zdravotnickém lyceu zařadil do trenérské skupiny Tomáše Dvořáka. Nenadálý, ale úspěšný  křest ohněm si prožil letos. Byl na poslední chvíli nominován na světové halové klání v Istanbulu. Ve srovnávání světových borců pozoroval především Američana Ashtona Eatona, ale vedl si skvěle i sám. Po střední škole chtěl studovat medicínu, ale vytížení vrcholového  sportovce se s obtížností tohoto oboru nedá propojit.  Sportu věnuje všechen potřebný čas. V tomto ohledu má podporu nejen rodiny, ale i přítelkyně, která je také atletkou. Zúčastnil se nedávno ME v Helsinkách, což byla poslední možnost splnit limit pro olympiádu v Londýně, ale nepodařilo se mu to. Jeho výkony jsou však velikým příslibem do budoucího českého atletického života.

Rodí se špičkový atlet z příkladu, který táhne?
Já jsem nikdy vlastně žádný vzor neměl. Nechtěl jsem se na někoho dotahovat, napodobovat ho, být jako někdo. Vždycky chci být sám sebou, nejlepší, první. Je pravda, že máme sport v rodině,  tatínek  dělal atletiku, box, gymnastiku, byl profesionálním hasičem, jeho tatínek i dědeček byli sokolové na Moravě: zapálení a nadšení pro sport a cvičení.

Chodil jste do sportovní školy 
v Turnově. To byl základ, viďte?
Byl to dobrý rozběh. Já jsem opravdu dělal vždycky všechno, a protože mi to šlo, tak jsem byl spokojený. Zkusil jsem třeba bez nějakého tréninku žákovský devítiboj, celkem úspěšně. Byl to takový zkušební test, a úspěšný.

V šestnácti jste byl mistrem republiky. Hnulo to s vámi?
My jsme s klukama z našeho oddílu toužili se na republiku nejdříve vůbec dostat, což se povedlo, a ten titul, to už byl bonus navíc. V atletice nemůže člověk úspěch přeceňovat, protože příště může přijít výbuch. Na začátku  dobrý výsledek potěší, zvedne, ale jak přibývají zkušenosti, poznává, že to není zadarmo  a hlavně to není napořád.

V roce 2009 jste byl jako úspěšný junior poprvé na mistrovství Evropy v Novem Sadu.
Toho si hodně považuji. Vyzkoušel jsem si tam tu velkou scénu, změnu, poznal jsem prostředí, kde se všichni chovají jako profesionálové. Chytal jsem zkušenosti, kterých potřebujete fůru.

Kvůli sportu jste odešel studovat střední školu, zdravotnické lyceum do Prahy a jako nadějného desetibojaře vás vzal pod křídla právě končící desetibojař  Tomáš Dvořák. Jaký podíl má na  výsledcích špičkového atleta dobrý trenér?
Dobrý trenér je základ. Měl jsem štěstí, že ještě v Turnově jsem se dostal k trenérce Věře Šrámkové, která mi moc pomohla. Když jsem přišel do Prahy k Tomáši Dvořákovi, měl jsem tu výhodu, že toho hodně zažil, má fůru zkušeností. Má to všechno dobře propočítané, naplánované, nehrne nás bezhlavě do ničeho. Směřuje to k tomu, abychom  každý rok šli s výkonností nahoru a vrchol přišel v tu pravou chvíli.

Dobrý výsledek vás nakopne 
k ještě většímu úsilí, nebo spíš znervózní?
Psychika je nesmírně důležitá. Musíte mít natrénováno, mít jistotu, věřit si, ale mít to srovnané i v hlavě, aby vás psychika nesebrala.

Který závod byl pro vás zatím nejtěžší?
Letos v Istanbulu na halovém MS. Měl jsem za sebou už tři měsíce tréninku, nepočítal jsem s tím, že budu ještě závodit, a najednou jsem byl postaven před hotovou věc, že musím jet, že budu nejhůře osmý na světě. Teď si s tím dělej, co chceš. Nebylo snadné rychle se s tím srovnat. Jel jsem sice jako náhradník načerpat zkušenosti, což jsem dělal, ale také závodit a udělat co nejlepší výsledek.

Výkon, kterého si nejvíc považujete?
První velký úspěch bylo mistrovství Evropy do 22 let, tam jsem o sobě dal vědět,
a hned po něm bych hodnotil své umístění v Istanbulu.

Jakou roli hraje trénink na úspěchu a výsledcích?
Bez něj to nejde. U těch mladších kategorií může ještě převládat talent, ale potom je to nutné podporovat tréninkem. Ve víceboji vůbec. Je tam deset disciplín, každá se musí trénovat, v každé musí být jistota. Systém přípravy během týdne samozřejmě je. Trošku jiné je to 
v přípravě a potom v závodním období. V pondělí třeba trénujeme rychlost, dálku, potom házíme třeba disk, 
v úterý posilovna a vrh, ve středu překážky a vrh. Ve čtvrtek je před závodem volno, jinak většinou tyčka, 
v pátek běhy, posilování.

Ovládáte deset disciplín. Máte některou z nich raději než ostatní?
Ono je to pokaždé jinak. Poslední dva roky mám problémy s diskem. Já ho vždycky miloval, stejně jako vrh koulí. V Turnově jsem  ještě dělal s vrhačským trenérem Dušanem Králem. Byly to disciplíny, na kterých jsem nabíral. Teď mi disk dělá problémy, ale ono se to zlomí. Když jsem přišel z Turnova, kde nebyl trenér na tyčku, ztrácel jsem na ní. Pak se to také změnilo.

Na které jídlo od maminky se nejvíc těšíte při návratu domů?
Nejsem vybíravý. Stravu si musí desetibojař samozřejmě hlídat. Radil jsem se s Petrem Havlíčkem, který dělá v televizi pořad Jste to, co jíte. Teď už si to hlídám sám.

Kdy jste byl vůbec naposledy třeba na diskotéce?
Strašně dlouho jsem nikde nebyl, mám vlastně čas asi čtrnáct dnů na konci sezony, kdy s kamarády zajdeme na pivo, popovídáme si. Pak začne příprava, někdy ještě absolvuji týden lázně a kolotoč začne znovu. Jinak si už kluci zvykli, že nějaké srazy 
a oslavy musím vynechávat, teď se i domů do Olešnice v Českém ráji dostávám po stále delší době. V zátěži nestíhám ani kino, divadlo, jenom odpočinek. Náš trénink
i závod je takový, že desetibojaři jsou první na stadionu a poslední odcházejí.

Helsinské ME bylo vaší poslední možností ke splnění limitu pro Londýn. Nevyšlo to, škoda…
Jsem moc zklamaný, protože mne ani jednou za sezonu nenapadlo, že bych limit pro olympiádu nesplnil.Asi to tak mělo být. Štěstí bylo nějak proti. Už v Götzisu jsem měl udělat výsledek kolem 8250 bodů, ale byl jsem diskvalifikován na překážkách.  V Kladně nevyšlo počasí a v Helsinkách už jsem byl unavený.  Musím se oklepat, brát to pozitivně a soustředit se na další závody. Chtěl bych si spravit chuť v září ve Francii na závodech v Talance. Chtěl bych tam udělat osobní rekord, protože vím, že jsem letos neprodal to, na co jsem měl.

Čím musí disponovat  desetibojař, který chce být světovou třídou?
Jsou kluci, kteří mají postavu a vydřou si to, jsou zase ti, kteří mají talent. Desetiboj je o tom mít talent na pohyb. Je tam, deset různorodých disciplín a  je to o koordinaci, kterou musí mít atlet v sobě. Potom musíte dřít, nešetřit se. Mít v rovnováze psychiku se vším ostatním. Protože když to neuhraje hlava, je někdy to ostatní k ničemu.

Atlet musí mít cíl, měl ho
i skvělý Eaton, který nedávno překonal světový rekord Šebrleho. Jaký cíl máte vy?
Čekal jsem, že dá světový rekord, ale ne už letos. Rekord udělal na svém rodném stadionu, což si myslím, že mu hodně pomohlo. A ještě to, že mu tam pořadatelé hodně pomáhali. Vím, že má na to, aby dal mnohem lepší výkon, ale to si mysleli i Tomáš Dvořák i Roman Šebrle, že překonají svůj rekord. Ovšem už se jim to nikdy nepodařilo. Proto je desetiboj zrádný i krásný. Já měl dlouho v hlavě, že musím Romanův svěťák překonat.  Předběhl mě Američan, tak je možná na čase, aby se dostal rekord znovu zpět do České republiky.

Vladimír Burjánek

Očima blízkých

Ctibor Helcelet, otec:
„Adam byl vždycky pohybově nadaný 
a co víc, byl proti svým vrstevníkům ve sportu zřetelně napřed. Dělal nejen atletiku, ale i fotbal, házenou, judo. Jako otec jsem už viděl, až doroste do patnácti let, jak bude výsledkově skvělý, a naopak – přišly zdravotní potíže. Dorůstaly mu patní kosti a bolely ho paty. Přestal běhat a nemohl sport pořádně dělat. Řekl jsem si, že moje sny o rychlých a skvělých výkonech musejí jít stranou, že jeho zdraví je důležitější.  Dva roky jsme počkali a vyplatilo se to. Nyní pozorně sleduji, jak postupuje, jak se mu daří, a vím, jak je to obtížné. Dělá mi radost, že ta všestrannost ho neopustila. Dělá mi starosti, že ti desetibojaři mají hrozně náročný život."

Michal Brož, atlet, kamarád:
„Adam je velmi cílevědomý.Ví,  co chce a tvrdě si za tím jde. Znám ho skoro od prvních atletických kroků, vždy chtěl vyhrávat a každá prohra byla pro něj tvrdá. Ale poučil se, aby mohl potom zase vyhrát. Je hodně soutěživý. Je to také nejlepší kamarád a umí pomáhat druhým. Jeho atletická kariéra teprve začíná a má toho hodně před sebou."

Tomáš Novák, spolužák:
„S Adamem jsme kamarádi od druhého stupně základní školy, kdy jsme spolu chodili do sportovní atletické třídy a seděli  v lavici. Je hodný, vyrovnaný a rozumný. Vždycky patřil mezi výrazné postavy ve třídě i na stadionu. Myslím si, že má velikou šanci získat medaile na velkých akcích a atakovat hranice 8800 až 9000 bodů. Má za sebou už několik výrazných úspěchů, ale je to stále ten skromný kluk a kamarád. Pokud někdy vyšetří chvilku volna, rádi spolu vyrazíme v zimě na lyže a v létě na nějakou akci. Moc rád bych byl u Adamova velkého sportovního úspěchu a přeji mu, aby byl zdravý a dařilo se mu dosáhnout všeho, o čem sní."

Příští pondělí si můžete přečíst rozhovor s jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů Michalem Vieweghem.