Nejraději by vtrhla na palubovku a všem ukázala, jak se má hrát basketbal a také jak se bojuje za Českou republiku. Jenže místo pokynů: Vystřel, najeď, přihraj, se ptá: Máte vybráno? Dáte si ještě něco ? Budete platit? Po zpackaném mistrovství Evropy by se její rady hodily o to víc. Eva Horáková (Němcová) však dál vaří kávu a místo počítání bodů, počítá kasu po denní šichtě…

Na minulém evropském šampionátu v roce 2015 získala Česká republika 11. místo, letos končí na 13. příčce. Proč se nedaří zadržet pád?
Podle mě se basketbal trochu sesunul všude. V našem případě je to ale obměna nároďáku. Stará garda, která předváděla krásný basket a dávala do hry celé srdce, skončila. Musíme počkat až se mladá generace vrátí na ten vrchol zpátky.

Nemrzí vás fakt, že vaše generace pracně vybudovala postavení na nejvyšších příčkách evropského žebříčku a teď jsme zase jen průměr?
Samozřejmě, že mě mrzí, když nepostoupíme na domácím šampionátu ani ze skupiny. Musíme ale brát v potaz, že nemohou být všechny generace silné. Jsme malá zemička a kvalitní hráčky ubývají. Je to způsobené i tím, že děti se nechtějí věnovat sportu. Všeobecně platí, že teď už máme všechno, co chceme. Takže není potřeba o něco bojovat, jako tenkrát bojovaly starší generace.

Nejhorší umístění v dějinách ženského basketbalu a zrovna před zraky celého národa…
Co si budeme říkat, nemělo se to stát. O našem osudu se rozhodlo hned v prvním utkání. Proti Ukrajině jsme měli vyhrát. Pak by to bylo úplně o něčem jiném. Říkalo se, že holky byly nervózní. Ale celý poločas… Spíše nám chyběla osobnost, která by to vzala do svých rukou.

Historie asi senzační výhru nad Španělskem ocení, ovšem současnost je taková, že si naše hráčky nevybraly ten správný zápas, viďte?
Přesně tak. Holky šly výkonnostně nahoru. Jsem za ně ráda, že se úžasným fanouškům odvděčily výhrou nad Španělskem. Proč zrovna ten první zápas hrály špatně? Proč nedokázaly dotáhnout druhý zápas s Maďarskem, když vedly o šest bodů a znovu si nechaly vzít vítězství? Tak bohužel na to nedokážu odpovědět. To ví jenom hráčky.

Jak na přípravném turnaji, tak na ME jsme porazili jen tým, který měl jistou první příčku. Čím to, že nezvládáme zápasy, kdy musíme?
Možná je to tím, že máme omlazený tým a hráčky nejsou zvyklé na psychický nátlak. Do zápasu vstupují s tím, že musejí vyhrát a svazuje jim to ruce. Pak mají na hřišti strach cokoliv udělat. Markantní ukázkou pak bylo utkání se Španělskem. Turnajově nám už o nic nešlo. No a holky hrály uvolněně a předváděly hezký i účinný basketbal. Proto by měl být na palubovce nebo lavičce člověk, který tým zklidní, který ho požene dopředu. A ne, že se celý poločas topíme v psychickém srabu.

Když zabrousíme do vaší generace, někdo typu Hany Horákové – Machové?
Ano, to byl prototyp vůdce. Na každé vrcholné akci, kde jsme uspěly, nás Hanka hnala. Letos se naše družstvo skládalo z nějakých dvanácti lidí, bez lídra. Chyběl mu někdo, kdo by řekl: Tak dost. A teď vytáhneme ruce odněkud a začneme hrát! Nicméně jsou to zkušenosti a víme, na čem se musí do budoucna zapracovat. Reprezentace není jen o basketu, o technice, o taktice. I psychická stránka hraje velikou roli.

Psychika je vratká záležitost nejenom u sportovců. Mohou si ale dovolit před zraky celé vlasti takto zkolabovat?
Mohou, nejsou roboti. Nicméně pokud už hrajete na nejvyšší úrovni, tak se s tím musíte umět vyrovnat. A teď mám na mysli hlavně zkušené hráčky.

Jinými slovy starší hráčky mladším moc nepomohly?
Podle mě se z toho hrabaly samy. Byly pod tlakem a proto jim to nešlo.

Po bitvě je každý generál a u české povahy to platí dvojnásobně. Přesto vy jste kompetentní osoba zamyslet se nad nominací…
Můj názor je takový, že by to chtělo především nový impuls na lavičce. Na domácím mistrovství neměly chybět zkušené holky, které hrají v zahraničí jako Hejdová, Březinová, Pecková, Šulajová, Stará. Je ale těžké zvenčí o tom diskutovat, protože nevím, jestli odmítly nebo je vůbec někdo oslovil. Nicméně dost se podcenil post rozehrávačky. I když je pravda, že nám nevyšly ani dlouhé hráčky.

První, co každého udeří do očí, je hned sedm hráček z USK Praha. Překvapil vás tento vysoký počet?
Určitě se najdou srovnatelné holky ze zahraničních klubů nebo třeba Hradce, který byl druhý v lize. Víte, ať jich je z USK třeba deset, ale ať jsou vyhrané. Jenže ona je potíž v tom, že kolikrát v lize nemají moc minut. A pak přijdou do nároďáku a musejí hrát proti Ukrajině. Proti Jagupovové…

Není také chyba, že se chlácholíme slovy příště bude líp?
Je fakt, že se furt říká: Bude to lepší, bude to lepší. Ale ono to není lepší! Věřím, že se to jednou zlepší. Záležet však bude na tom, jak se k tomu postaví federace, trenéři. Může to být lepší za rok, ale také až za dvacet let. Tento krach na Evropě, by měl být impulsem k větším změnám.

Nechcete s tímto stavem udělat něco konkrétně vy?
(směje se) Já jsem na to moc malý pán. Ale vážně. Basket je můj život. Takže hlavou se mi honí, co by se dalo udělat. Jenže já do té politiky naší federace vůbec nevidím. Navíc nejsem s nikým moc v kontaktu. Upřímně říkám, jedno mi to není. A opravdu mi to trhá srdce, když vidím, v jakém stavu se náš ženský basketbal momentálně nachází.