Petře, jak jste si vychutnali oslavy titulu mistrů světa?
(pousměje se) Krásně. Prošli jsme několik podniků v Plzni. Bylo příjemné, když nás ve městě potkávali fanoušci. Prakticky celou noc na neděli se tým držel pohromadě. Až asi ve čtyři ráno se to rozdělilo na menší skupinky.

Proběhlo něco i po návratu do Hradce?
Tělo si vybralo za týden svoji daň a navíc jsem v pondělí nastoupil opět do práce, takže zatím ještě nic nebylo. Jen s kámoši jsem si byl lehce sednout, ale to nebylo úplně takové, jak bych si představoval. Bylo to prostě decentní. Nějaká oslava v Hradci tedy asi ještě přijde.

Kdy jste začal věřit ve zlato? Bylo to ve chvíli vypadnutí největšího favorita Kanady ve čtvrtfinále?
Musím říct, že tenhle moment mne docela posílil. Většina lidí točících se kolem hokejbalu počítala s tím, že Kanada půjde do finále. Na druhou stranu my jsme před sebou měli Slováky a už zápas ve skupině jasně vypovídal o tom, že mají silný tým. A takový soupeř se na jednom turnaji dvakrát poráží jen těžko. Všichni jsme si to uvědomovali a soustředili se jen na sebe. Nicméně po vypadnutí jsem ještě moc nedoufal, že bychom mohli být zlatí, protože před námi byly ještě dva náročné zápasy. Nakonec se to potvrdilo. Dvakrát jsme vyhráli až v prodloužení, což jen potvrdilo sílu soupeřů.

V semifinále proti Slovensku jste museli dohánět dvoubrankové manko. Tam se jednoznačně projevila soudržnost týmu a touha uspět, že?
Ano. Nebyla to lehká situace, když jsme prohrávali 2:4. Slováci byli nahoře. Jak už jsem v jednom rozhovoru říkal, tým musí být vybrán tak, aby byl silný fyzicky, kvalitativně, technicky, ale především psychicky. V našem případě tomu tak bylo. Mužstvo jsme měli poskládané z vyzrálých hráčů, kteří jsou na sebe zvyklí brát úlohu hlavních postav ve svých extraligových klubech. Byl předpoklad, že bychom se neměli složit ani v těžkých momentech. Pomohl nám rychlý gól na 3:4. Soupeř se poté začal bát o výsledek a my dokázali vyrovnat, což bylo klíčové.

Nehonilo se vám za stavu 2:4 hlavou, že byste mohli mít po finále?
Asi každý z nás měl různé myšlenky, ale já se snažil soustředit na to, že máme ještě patnáct minut a musíme dát dva góly. Jakmile byste se začal pohybovat v myšlenkách, že to nedopadne, tak to zákonitě nevyjde. Hlava musí být nastavená jasným směrem, že to musí vyjít. Každopádně o přestávce před třetí částí jsem si vzpomněl na Rattingen, kde jsme utkání se Slováky otáčeli. Nebyl jsem si však jist, jestli budeme mít na obrat znovu tolik štěstí. Po snížení jsem už věřil, že minimálně prodloužení vybojujeme.

Pojďme k finále. Překvapilo vás, že jste se v něm střetli s Indií?
Kdyby mě to někdo řekl před turnajem, byl bych překvapen. Potom, co jsem viděl úvodní duel Indie se Slováky, jsem moc dobře věděl, co přivezla za tým. Po finále lze konstatovat, že Indové v něm nebyli náhodou. Měli kvalitní a takticky vyzrálý mančaft. I tím, že porazili Ameriku, která vyřadila Kanadu, potvrdili, že měli na turnaji jedno z nejlepších mužstev. Samozřejmě je jejich finálová účast trochu šokující, ale byla prokázána kvalitou.

Co bitvu o zlato rozhodlo? Za stavu 3:2 jste byli na koni, ale poté soupeř vyrovnal, což vás trochu srazilo…
Určitě. Finále bylo jako na houpačce. Nejdřív jsme prohrávali, pak jsme vyrovnali. Jenže jsme zase inkasovali. Přesto jsem pořád věřil. Co se týká územní převahy, měli jsme hodně navrch. Věděl jsem, že Indové nemůžou vydržet naše tempo. Hráli na vlastní zbraně, nahazovali vysoké míče za naši obranu, hodně provokovali a dobře se pohybovali kolem branky. Tušil jsem, že když tyto věci eliminujeme, uspějeme. Za stavu 3:2 jsme dobře drželi balonek. To už jsem myslel, že si výhru nenecháme vzít. Navíc naše defenziva hrála dobře. Bohužel přišla věc, proti které se těžko brání. Míček se divným odrazem dostal do branky. Tři minuty před koncem to nebylo příjemné. Psychická výhoda byla v ten moment na straně Indů. Z tohoto pohledu to bylo hodně těžké.

V prodloužení vám však pěkně „nalil“ soupeřův bek a byla z toho zlatá trefa. Co vám poté blesklo hlavou?
Indové lobovali po celý zápas bezchybně. Uměli i pod tlakem vyhodit míček tak, aby to nebylo zakázané uvolnění, a to prakticky nelze bránit. Navíc měli rychlonohé útočníky. Zaplaťpánbůh, že jeden lob jim nevyšel, a zrovna to byl ten rozhodující. Už jsem v to ani nedoufal. Vždycky jsem dopředu zvedal ruce a teď mě zrovna obránce čirou náhodou trefil. Míček začal přede mnou skákat, tak jsem ho napálil s tím, že musím trefit bránu. A pak už jsem měl jen takovou bílou tmu. Spadl ze mne stres, který byl v semifinále a finále velký. Až v úterý jsem to všechno viděl v televizi. Začal jsem si vybavovat, kam jsem běžel a že jsem kopl do helmy. Když si uvědomíte, že jste mistry světa, je to neskutečný pocit. Lepší gól asi dát nejde.

Ještě jsem se chtěl vrátit k té helmě, jak jste ji z radosti vykopl do vzduchu. Nebolela vás potom noha?
(rozesměje se) Nebolela, a kdyby bolela, tak je to úplně jedno.