Kliknutím zvětšíteV květnu oslavil sedmačtyřicáté narozeniny a dostává zase stejnou otázku. „Rozhodnu se až po sezoně,“ trpělivě odpovídá šestinásobný účastník her pod pěti kruhy v rozhovoru pro Deník.
Už máte jasno, zda vydržíte až do olympiády v Paříži?
Nemám. Jak už jsem říkal, je dost možné, že tohle bude moje poslední sezona, ani nevylučuji, že ještě vydržím.
Co potřebujete, abyste měl chuť pokračovat?
Abych cítil, že jsem konkurenceschopný a má to ještě význam v těch letech. Bojuji s různými věcmi, s nimiž jsem dřív nemusel, takže to bude o tom, zda se mi bude chtít ještě bojovat.
Zatím máte za sebou dva světové poháry, v Lonatu jste obsadil 21. místo a v Baku 27. místo, ale sezona teprve začíná. Jak to berete?
Vnímám teď jako obrovskou výhodu, že jsme letos začínali později, některé závody jsme dokonce zrušili, protože kvůli následkům covidu pořád čekáme na rozpočet a peněz bude asi méně. Dost jsem si odpočinul, na druhou stranu jsem stále country z loňského roku, přece jen to byl zápřah. Uvidíme, co bude, nahrává mi, že Evropa a svět jsou až později, přijde mi, jako by sezona ani nezačala.
Olympijský triumf Jiřího Liptáka a vaše stříbro nepřinesly střeleckému svazu peníze navíc?
Peníze jdou v každém sportu dolů. Nevím, o kolik procent, ale i náš rozpočet bude o něco nižší než loňský rok. Není to z důvodu, že bychom byli neúspěšní, ale protože rozpočet státu je horší, projevuje se válka na Ukrajině, covid, takže se snížil vším, co se děje, chápu to a nemáme ani proč brečet. Čekali jsme to, takže se svaz hlavně snaží vejít do nákladů na Evropu a svět, zbytek programu přizpůsobujeme tomu, co zbyde. Vynechali jsme dva svěťáky. Pro nás je možná dobře, že důležité závody budou koncem srpna a září.
Rozhodnou o vašem pokračování umístění na vrcholných letošních akcích?
Když to řeknu jednoduše, byl jsem zvyklý, že moje střílení svým způsobem fungovalo. Tím, že střílím dlouho, se všechno mění, takže musím taky měnit věci. Hlavně potřebuji mít dobrý pocit ze střílení, abych byl schopen pořád trénovat. Dokud ten pocit bude, tak chci pokračovat.
Teď takový pocit nemáte?
Byl jsem zvyklý na stabilnější výsledky, fungovalo to jinak, teď všechno uzpůsobuji věcem, které souvisejí s věkem. Když si vzpomenu, jak se mi střílelo v pětadvaceti nebo v pětatřiceti, je to teď oproti té době velká dřina.
Na loňské olympiádě jste měl určitě ze střílení dobrý pocit, že?
Jenže co jsem používal loni na olympiádě nebo ve finále světového poháru, momentálně nefunguje. Musím střílet trochu jinak. Samozřejmě mě střelba pořád baví, ale hledám jiné možnosti, občas bojuji sám se sebou, což mě momentálně unavuje. Nevzdávám to, myslím, že jsem ještě vyšťavený z loňského roku.
Olympiáda vás očividně motivovala…
Je to dané tím, že když o něco jde, střílí se mi líp. Světových pohárů už jsem zažil tolik, že je to pro mě jako střílet v Brně. Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale olympiádu jsem si užil, cítil jsem to jinak, aniž bych chtěl. Tělo pozná, že to je velký závod, nebojuji jen za sebe, ale za Českou republiku, střelecký svaz, což mě vždycky donutí k jiným výkonům. Bavilo mě to, soutěžil jsem jako dřív a fungovalo mi to. Na normálních závodech už tohle těžce hledám, nemám ten pocit a to mě nutí se zamýšlet, zda má význam pokračovat.
Takže hledáte nevšední zážitky?
Když se podívám zpátky, byl jsem ve finále olympiády v Tokiu, Riu, Pekingu, Sydney a zamýšlel jsem se, proč se mi dařilo, přitom jsem neměl dobře rozjetou sezonu. Když něco děláte dlouho, nevyhnete se rutině. Pokud třiatřicet let vykonáváte stejnou věc, těžko se nachází každodenní motivace. Střílení mě furt baví, ale už to není, co bývalo.
Zní to až neuvěřitelně, že střílíte od roku 1990.
V roce 1990 jsem začal pravidelně trénovat, v sedmnácti letech v roce 1992 jsem byl poprvé na mistrovství Evropy, takže třicet let střílím na vrcholu a moc jsem nechyběl. Takže ani nevidím jako tragédii, že bych skončil, dokonce mi to přijde velmi logické, nedívám se na to zle. Lidi se mě ptají, proč bych končil, když jsem měl medaili, ale nikdo si nedokáže představit ten vnitřní pocit.
Čeho se týkají vaše změny střeleckého stylu?
Zbraň i pažbu mám stejnou, ale jde o to, co dělám se svým tělem, očima, co vše přizpůsobuji. Jsou to malé věci, které musím měnit, za tři čtvrtě roku se toho zase tolik nezmění, ale střílení se furt nějak vyvíjí.
Promlouváte do toho, jak má vypadat vaše brokovnice?
Po tolika letech když jdu něco dělat, už vím, co chci. Poradím se s těmi lidmi, záleží, jak kdo závodí, jaké má náboje. Ještě v době, kdy všichni používali české náboje, jsem fungoval s italskou firmou a podílel jsem se na vývoji nábojů, které teď i s Jirkou používáme. Někdy změníte pažbu, ale většinou nedělám zásadní, obrovské změny, vycházím pořád z toho, jak střílím. Upravují se malé věci, posunují se dva tři milimetry, aby to sedlo.
Jak jste se podílel na výrobě nábojů?
S italskými náboji střílím od roku 2006, v roce 2016 jsem k nim přivedl i Jirku. Zkoumali jsme rychlost broků, jak mají nejlepší odpor, jejich velikost a množství. Proto nemáme velikost broků 2,4 milimetru, ale 2,45, takže jich je méně, ale jsou větší, tím pádem mají větší dopadovou energii.
Musí mít každý světový střelec zbraň na míru?
V podstatě nemusí, ale kdo jezdí na velké závody, už ji v dnešní době má. Za mých mladých časů to tak nebývalo, teď však neexistuje, že by to někdo podcenil. Pokud někdo nemá zbraň na míru a použije standardní, povede se mu třeba vyhrát nějaký závod, ale když chcete stabilní výsledky, nemůže být rezerva ve vybavení.
Když vidíte, jak se teď daří vašemu kamarádovi Jiřímu Liptákovi, který vyhrál poslední světový pohár v Baku, máte radost, nebo dumáte, proč se tak nedaří vám?
Vůbec se s ním neporovnávám, jsme úplně každý jiný. Jirka je mladší, není tak opotřebovaný, byl v podstatě podruhé na olympiádě a má furt kariéru před sebou. Začal později než já, je na vrcholu sil a počítal jsem, že může olympiádu vyhrát. Když jsme odjížděli do Tokia, říkal jsem klukům, že půjde do finále a tipoval jsem ho stoprocentně na medaili. Musel bych se porovnávat s mnohými lidmi ve světě, ale od mládí se porovnávám jen se sebou. Měli jsme radost z jeho zlata v Baku, pro české střílení je to obrovská reklama, celý svět to vnímá a furt se ptají, jak to ti Češi dělají?
Co jim odpovídáte?
Že se měli líp učit. (smích) To je samozřejmě sranda. Je to teď spíš určitá etapa, že se nám daří, tohle nemusí platit furt. Zažili jsme desetiletku Italů, kteří byli totálně na vrcholu a taky se jejich éra přerušila. Ve sportu nemůžeme říct, že se bude pravidelně dařit, oba to tak bereme a jsme střízlivě nohama na zemi. U Jirky je vidět, jak je po vyhrané olympiádě totálně v klidu. V těch letech fakt není opotřebovaný, je na vrcholu sil a myslím si, že těch úspěchů bude mít daleko víc.
Cítil jste se po zlatu v Pekingu taky v pohodě?
Byl jsem druhý na svěťáku v San Marinu, na svěťáku v Káhiře čtvrtý, v roce 2010 v anglickém Dorsetu třetí. V následujících letech po olympiádě jsem se dostával do finále. Kolotoč jsem měl však tenkrát obrovský, byl jsem z toho zdrchaný.
V čem bylo jiné tokijské finále od toho vítězného v Pekingu?
Když jsem vyhrál olympiádu, střílení bylo jiné než teď, nedokážu říct, zda tenkrát bylo kvalitnější, nebo je spíš nyní. Pokud porovnáme finále, měl jsem tam všechny největší světové hráče dvou dekád, Michaela Diamonda, Alexeje Alipova, Giovanniho Pelliela. Mám pocit, že se to nedá porovnat s tokijským finále. Pro mě byl vnitřní vrchol v Pekingu, jako bych tam dostal Rafaela Nadala, Novaka Djokoviče a Rogera Federera v tenise, pro mě víc nemohlo být. Měl jsem tam největší hráče a někdo z nich měl vyhrát, přesto jsem je porazil o tři terče, to je u nás něco jako na stovce zvítězit o dvě sekundy. Ale porovnávat zlatou medaili se zlatou medailí je složité. Pořád je základ, že musíte vyhrát.
Tušil jste, že to Jiří Lipták dokáže?
Jirka měl v kvalifikaci velké číslo 124, k tomu měl i štěstí ve finále, které potřebuje každý vítěz, a bylo mu to souzené. Tak jsem se cítil i tenkrát v Pekingu a všechno vycházelo. Už měsíc před olympiádou jsem byl přesvědčený, že Jirka je schopen vyhrát, viděl jsem, jak střílel a jak se vyvíjela sezona, střelil rekord na mistrovství Evropy a byl druhý. Stejně jako já v roce 2008, taky jsem skončil druhý na evropském šampionátu. Vnímal jsem signály, kdy jsem si říkal, že to bude stejné. O sobě jsem pochyboval, abych se v Tokiu dostal do finále. Věděl jsem, že když Jirka získá medaili, bude ve správných rukách, nebyla to náhoda, úplně k tomu směřoval. Střílel perfektně, každý rok měl velkou medaili, od roku 2016 jel jako pila a je to pravý olympijský vítěz té pětiletky.
Co říká manželka na vaše rozhodování o konci kariéry?
Doma problém nemám, žena říká, ať pokračuji a střílím dál, že to zvládne. Jenže nejsem doma a přicházím o spoustu věcí, když někde cestuji a jsem zase osm dní sám na hotelu. Ne že bych to nezvládl, ale je to jiné než v pětadvaceti. Po všech letech jsem z cestování ubitý, takže se těším, že už nikde venku nebudu.
Máte tři syny, Danielovi je pět let, Alanovi osm a Denisovi jedenáct. Kdo z nich se vydá střeleckou cestou?
Doufám, že nikdo. Náš sport jde bohužel do kytek, zbraně najednou vzbuzují velké opovržení a vnímám boj proti nám. Myslím, že do her v Los Angeles máme jistotu, pak bude se střelbou na olympiádě stoprocentně konec. Kvůli Evropské unii možná už předtím.
Plošný zákaz olova ve střelivu vejde v platnost patrně za dva roky. Co si o něm myslíte?
Olovo paradoxně nedělá v zemi nic, zapouzdří se. Když teď najdou kulku z napoleonských válek a přeměří ji, má stejnou velikost jako před třemi sty lety. Ocel je podle mě horší než olovo. Možná je důvod ve snaze o odzbrojení. Přitom některé střelnice na světě, jako třeba v italském Lonatu, jsou plně ekologické, devadesát devět procent střeliva se posbírá, přesto nedovolí střílet. V tom nevidím logiku. Při střelbě z malorážky se střelci trefují do jednoho centimetru a vzadu za terčem mají lapač, takže posbírají sto procent nábojů, chytnou každou střelu.
Jak se ocel chová při střílení?
Ocelové broky jsou špatné. Když půjdu střílet a dám se současnými olověnými broky čistou položku, s ocelovými udělám třeba devět chyb. Sníží se s nimi dolety, úhly, maximálně bude pětatřicet stupňů, nelétají tak rychle a nemají takovou účinnost. Pokud ocel nahradí olovo, už to nebude olympijský trap, ale kompletně jiná disciplína. Je to i závažný problém pro zbraně, ocel ničí hlavně. Olovo má takové vlastnosti, že se přizpůsobí, stlačí se, než vyletí. Ocel ne, takže budou větší tlaky a teploty v hlavni. Navíc to stojí víc peněz, dnešní doba našemu sportu nenahrává.
Takže se podle vás zcela změní trap?
Ještě jsem s tím nestřílel, ale v Itálii jsou dobří střelci, kteří říkají, že to je katastrofa, bude to úplně jiná disciplína. Nevím, zda to bude za rok, za dva. V Los Angeles nemá vliv Evropská unie, možná když pojedeme někam do Emirátů, nebude se střílet s ocelí. Lehčí by bylo nahradit olovo zlatem, která má stejné vlastnosti, není tak tvrdé a má podobnou váhu, ale to je nesmysl. Když olovo narazí na terč, deformuje se, ocel jím může proletět. Kdyby nás nechali střílet na olympiádě ocelovými broky, uděláme osm chyb za položku a bude to vypadat strašně. To si nedokážu představit.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
