Tenhle sportovní příběh je opravdu interesantní. Jičínský Martin Florian začínal s fotbalem, postupně však přičichl k hodu oštěpem.

Chvilku dělal obojí zároveň, ale po čase zjistil, že to nejde. A tak se rozhodl jen pro jedno, čemu se bude věnovat naplno. Sportem číslo 1 si zvolil atletiku. Přesto s fotbalem úplně neskončil, když má možnost a čas, rád si jde kopnout krajský přebor za Jičín.

Martine, vy děláte atletiku a fotbal zároveň. Jak k tomu došlo? Čím jste začal dřív?

Teď už v podstatě dělám jen atletiku. Fotbal mám jenom jako postranní koníček, že si třeba po konci atletické sezony jdu zahrát. Ale dříve jsem hrál jenom fotbal. S oštěpem jsem začal až postupem času.

Jak jste se k němu dostal?

Na školních závodech jsem hodil krikeťákem docela daleko. Tam si mě vyhlédl jeden atletický trenér. Ptal se mě, jestli bych nechtěl přijít na trénink zkusit si hodit oštěpem. Tak jsem přišel. Pak jsme jeli na první závody a i tím oštěpem jsem hnedka hodil poměrně daleko.

Co bylo dál?

Postupem času jsem se v oštěpu vypracoval celkem vysoko, že jsem byl i na lepší úrovni než na fotbale, kde jsem hrál první dorosteneckou ligu za Jablonec. Tak jsem si řekl, že už by to chtělo dělat jenom jeden sport naplno. Vybral jsem si oštěp. Když jsem fotbalově skončil v Jablonci, tak jsem přestoupil zpátky do Jičína a fotbal už hraju jenom tak pro radost, většinou v září říjnu.

Kdy jste vůbec začínal s fotbalem?

Ten jsem hrál odmala za Jičín, někdy od šesti let, kdy jsem byl v první třídě. Asi v 8. třídě jsem přestoupil do Jablonce, kde jsem byl tři roky. Skončil jsem tam dobrovolně kvůli tomu, že jsem chtěl dělat naplno atletiku.

V jakém věku jste přičichl k oštěpu?

To bylo také nějak v osmé třídě, v průběhu fotbalu v Jablonci. Snažil jsem se oba sporty kombinovat, ale moc to nešlo na nějaké vrcholové úrovni. Takže po těch dvou letech, co jsem to dělal dohromady, jsem fotbal vypustil. Pak už to nebylo možné sloučit, ani tréninkově. Nejde se vyčerpat na fotbale a pak jít házet oštěpem, kde musíte být extrémně rychlý.

Jaký máte oštěpařský rekord? Blížíte se osmdesátce?

No to ještě úplně ne. Zatím je to přes 74 metrů.

To je z letoška?

Mám osobák 74,38 a ten už je z před dvou let. Minulý rok jsem měl bohužel zranění lokte, to jsem hodil zhruba stejně 74,34. Ale jak říkám, kvůli zranění jsem se neposunul.

To může přijít v dalších sezonách. Máte nějaké cíle či mety, které si dáváte?

Určitě doufám ve zlepšení. Začal jsem plně trénovat v Praze na Dukle u Petra Frydrycha. Teď jsme tři týdny ve Špindlu (rozhovor vznikl 20. listopadu – pozn. aut.), potom jedeme na dva týdny do Turecka a pak bychom měli v březnu letět do Afriky na měsíc. Takže tréninkově se snad budu zlepšovat. Vše ostatní bude záležet na zdraví, jestli vydrží. Jestli nebude nic bolet. Když by to vydrželo, tak si myslím, že bych se zase mohl posunout. Ale to zdraví je v oštěpu opravdu nejdůležitější, hlavně rameno a loket. Snad to bude dobré.

V mládežnických kategoriích jste byl úspěšný dokonce na mezinárodní úrovni. Letos jste získal bronz na mistrovství republiky dospělých. Byl to největší dosavadní úspěch?

Byl jsem v dorostencích pátý na ME do 18 let. Ve stejném roce (2018) jsem byl třetí na letních olympijských hrách mládeže v argentinském Buenos Aires. V juniorech jsem byl pátý, loni kvůli covidu šampionát nebyl. Letos jsem přestoupil mezi muže, zde je ještě kategorie do 23 let, ve které jsem byl na evropském šampionátu devátý. To dospělácké třetí místo je pro mě nejvíc na domácí scéně. Byl jsem i několikrát mistr dorostu a juniorů, ale tohohle si cením víc. Jinak si asi ještě víc cením těch mládežnických úspěchů, protože tam šlo o evropskou úroveň.

Kolik času věnujete oštěpu?

Liší se to hlavně obdobím. Teď na podzim je příprava, takže děláme hodně objem, běhání. Když bych popsal den na soustředění, tak už v osm před snídaní jdeme do posilovny. Po snídani jdeme v deset běhat nebo na kolo. Následuje oběd a ode tří hodin zase na kolo nebo běhat, případně dělat nějaké odrazy. Od pěti je tělocvična, kde házíme medíky (medicinbaly) a pak hrajeme nějakou hru jako volejbal či nohejbal. Večer jdeme na večeři, na kterou navazuje sauna a regenerace. Na pokoj se vrátím v osm devět. Kromě odpoledního dvouhodinového odpočinku jedeme v podstatě celý den v kuse, takže ty tři týdny jsou náročné.

Jak je tomu v jiném období?

Když se blíží sezona, která začíná většinou v květnu, tak už třeba od ledna trochu házíme oštěpem a postupně se tréninkové dávky snižují. Posilujeme těžší váhy a hodně se to blíží tomu oštěpu. Zkrátka už není takový objem, ale větší kvalita. Teď třeba běháme delší úseky, například třístovky, ale pak už běháme jen rychlé třicítky či padesátky. A je i méně hodů, ale třeba z celého náběhu. V sezoně ten trénink není tak náročný. To už jde spíše jenom o takové udržování, poněvadž v únavě moc nejde být rychlý.

Teď ve Špindlerově Mlýně máte tedy vysloveně kondiční přípravu, že?

Přesně tak. Celkově podzim jedeme spíše s vlastní váhou, kruháče, více opakování. Prosinec a pak leden přecházíme v posilovně na činku – „mrtvoly“, benče a je méně opakování. Běžecké úseky jsou kratší, jde to postupně více do rychlosti. V lednu začínáme poprvé házet oštěpem, ale většinou jenom v hale, protože je zima. I kvůli tomu pak pojedeme za teplem do Afriky, protože v tom období se v Česku hází blbě oštěpem.

Vedle sportu ještě studujete?

Letos v červnu jsem odmaturoval na sportovním gymnáziu v Jablonci. Šel jsem do Prahy na Českou zemědělskou univerzitu, kde studuju obor Lesnictví. Mám právě v rodině myslivce. Už jsem i letos dělal myslivecký kurz. Chtěl jsem dělat něco, co mě bude bavit a bude mi blízké.

Takže když máte čas, tak se věnujete i myslivosti?

Ano, myslivosti a rybaření. To jsou takové moje dva mimosportovní koníčky.

Brzy oslavíte 20. narozeniny. Co byste si přál do budoucna, ať už ve své sportovní dráze či v osobním životě?

Určitě bych chtěl pokračovat v oštěpu, budu se však muset zlepšit, aby mi to dalo na nějakou obživu v mladších sportovních letech. Doufám, že když budu zdravý, tak to půjde dál. Budu se o to snažit, tvrdě makat a snad to vyjde. Jinak až skončím s oštěpem, tak bych rád dělal někde něco v tom lesnickém oboru, protože v lese to mám rád.

Pojďme ještě trochu k fotbalu. Údajně jste na podzim patřil k nejvytíženějším hráčům Jičína. Co je na tom pravdy?

Trochu jsem se tomu divil, trenér o tom psal v hodnocení, ale asi to je pravda. Letos na podzim se mi toho povedlo odehrát docela hodně. Atletickou sezonu jsem končil v půlce září, ale už od konce srpna jsem hrál v podstatě každý zápas. A měl jsem z toho radost, teď mě fotbal opravdu baví. Když jsem byl v Jablonci, tak jsem trénoval každý den a už mě to ani moc nebavilo. Ale teď, jak si můžu zahrát jen z radosti a je to jenom občas, tak se na to fakt těším a hodně mě to baví. Rád taky pomůžu týmu, jestli jsem tedy potřebný, snad jo (usměje se).

V tabulce přezimujete na pátém místě. S tím panuje spokojenost, ne?

Jo, to je velká spokojenost. Máme hodně bodů, dokonce jsem zaslechl, že je to nejvíce bodů za několik posledních let. Teď se nám opravdu dařilo. Nečekal jsem to, ale mám z toho radost. Začal jsem hrát stopera, kterého jsem dlouho nehrál. Předtím jsem byl na pozici pravého obránce. Vzadu se nám docela daří, tak panuje velká spokojenost, i od trenérů. Myslím, že to nikdo moc nečekal.

Prý můžete hrát i pravého záložníka. Kde se na hřišti cítíte nejlépe?

No, mně to je teď asi jedno. V Jablonci jsem hrával pravého obránce i stopera, asi stejný časový úsek, rok a půl. Někdy mám třeba chuť si více zaútočit, takže na kraji je to někdy lepší. Ale stoper je taky fajn. Zase to má jinou funkci, že trochu řídíte obranu. Tam se zase cítím víc důležitý, při tom dirigování (usměje se).

V průběhu podzimu se u týmu změnili trenéři. Pavla Obermajera, který odešel do Mladé Boleslavi k dorostencům kategorie U17, vystřídal zkušený Zbyněk Houška. Byla to velká změna?

Nějak velká změna to nebyla. Oba trenéři jsou lidsky super, sedli jsme si, je s nimi sranda, i trenérsky jsou super. Doufám, že to bude mít nadále vzrůstající vliv na náš tým. Zatím to tak je a snad to vydrží. S trenéry jsme byli spokojeni, s Pavlem i s panem Houškou.

Trenér vtipkoval: Házíš už ho…, pojď na fotbal

„Je to neskutečně hodný a poctivý kluk s obrovským fyzickým fondem, vynikající sportovec. Dosáhl už skvělých výsledků v hodu oštěpem na republice i Evropě. Co se týká spojení s fotbalem, tak se mnou to bylo o domluvě. Respektoval jsem jeho sport číslo 1. Vždy mi řekl: Trenére, musím se teď soustředit na závody a nechci riskovat zranění. Respektoval jsem to. Věděl jsem, že se vrátí a vždy pro nás bude přínosem. Chyběl třeba i měsíc, kdy byl na soustředění v JAR atd. Nikdy ode mě neslyšel: Už si vyber, co chceš dělat! V legraci jsem ale občas pronesl: Házíš už ho…, pojď hrát fotbal. Máme spolu super vztah.“

Pavel Obermajer, extrenér fotbalistů Jičína, o Florianovi a spojení atletika – fotbal