Josef Váňa jde ve šlépějích svého otce. Má to však jedno ale. Jablko je stále zelené. Přitom na zčervenání mělo deset let. Přesně takovou dobu se totiž junior snaží vyhrát Velkou pardubickou.

Sranda z pátých míst

Josef Váňa mladší není žádné ořezávátko. Vždyť má na svém kontě okolo tří stovek triumfů z překážkových klání. Doma i v cizině. Jenom na tom nejslavnějším a nejtěžším dostihu ne a ne překročit svůj stín. Nejlépe dojel na čtvrtém místě. Kalich hořkosti si vypil do dna předloni, kdy mu na startu odmítl poslušnost kůň.

„Já už si z toho dělám srandu, že si jezdím pro pátá místa. Několikrát jsem dojel pátý. A jednou po diskvalifikaci soupeře jsem poskočil na čtvrtou příčku. Takže jakýkoliv posun v celkovém pořadí beru jako úspěch,“ říká Josef Váňa II.

Jeho otec je nesmlouvavý bojovník, který bere jen první místo. Však také osmkrát Velkou pardubickou vyhrál. Překonat rodinný rekord už bude těžké. Navíc je tu deficit těch promarněných let.

„To už se nedá překonat! Tedy mým cílem to není. Navíc táta jel Velkou osmadvacetkrát. A já rozhodně nemám v plánu, ničit se tak dlouho jako on. Budu pokračovat do té doby, dokud mi to povolí zdraví, rodina, práce. Nepotřebuji přepisovat historické tabulky,“ tvrdí sedmadvacetiletý žokej.

Nadhled

Lidé mají sklony ke srovnávaní generací. Ještě jinak, hodně lidí má tendenci srovnávat rodiče a děti. A těm mladším to pak předhazovat. Něco ve smyslu: Podívej se na toho tátu, ten už vyhrál osmkrát! A kdy vyhraješ ty?

„Já mám šťastnou povahu v tom, že podobné věci neřeším. Možná v šestnácti, když jsem svoji první Velkou, tak jsem byl ze všeho vyklepaný. Podstoupil jsem hodně rozhovorů, ještě jsem ani neuměl komunikovat s médii. Pak už mi to bylo srdečně jedno, že mně věčně tátu předhazovali,“ mávne rukou.

Přesto Josef junior je nositelem slavného příjmení a logicky je tak na něj upřena zvýšená pozornost, která až hraničící s tlakem.

„Dřív jsem to strašně vnímal. Chtěl jsem dohnat tátu, chtěl jsem vyhrát vícekrát než on. Rok od roku to ale beru s nadhledem. Jsem úplně v pohodě. Postupem času dbám více na to, aby všechno fungovalo u nás ve stáji. Musím myslet na celý chov. Velkou pardubickou považuji za jeden z vrcholů sezony. Nicméně nesoustředím se pouze na jeden tenhle jeden dostih. Je určitě pěkné ji vyhrát, ale nedá se z toho žít celý rok,“ podotýká Váňa mladší.

Vyhrát pro tátu

Chtě nechtě a ač si to sám nepřipouští pod tlakem před nedělní 128. Velkou pardubickou je. Přes překážky totiž povede obhájce loňského prvenství. No Time To Lose se nejen pro to stal pro letošní závod jedním z hlavních favoritů.

„Můžete mít sebelepšího koně, můžete být sebelíp připravený, ale když vám spadne jiný kůň pod nohy, tak s tím prostě nic neuděláte. Navíc obhajovat je vždy těžší. Jsou dvě varianty: Buď budu za borce, když vyhraji, nebo za blbce, když prohraji (směje se). Ale letos bych si přál obzvlášť zvítězit. Už jenom pro tátu. Tak nějak se ve mně viděl. Navíc teď byl na operaci a není na tom úplně dobře. Třeba by mu to napumpovalo novou krev do žil,“ zasní se Josef Váňa mladší.

Čtrnáctá sezona Josefa Váni "druhého"
Poprvé jel Josef Váňa mladší Velkou pardubickou už v šestnácti letech. Dnes mu je sedmadvacet a na první triumf v nejtěžším evropském dostihu ještě nedosáhl. Měl na to deset pokusů, ovšem ani s tím nejlepším koněm neskončil lépe než čtvrtý. Do povědomí se zapsal v roce 2016, kdy mu Rabbit Well odmítl odstartovat. Přitom celkem jezdí čtrnáctou sezonu a vyhrál už okolo tří stovek překážkových klání. K nejcennějším skalpům patří dvojnásobné prvenství na Gran premio v italském Meranu.