Užívám si klasický olympijský den. Metrem Sky Train mířím do Canada Hockey Place, domovského stánku vancouverských Kosatek, na očekávaný střet Čechů se sbornou. Těším se. Z trasy Canada Line, která byla otevřena loni v srpnu, přestoupím na Millennium Line, po níž jsem za chvíli u haly. Moje myšlenkové pochody směřují k bitvě s Rusy. Uvažuji, jestli Růžička zamíchá se sestavou, kdo bude strážit Ovečkina, co zase předvede Jágr.

Z rozjímání mě vytrhne povědomá melodie. Vpluji do reality. Kousek ode mě si skupinka teenagerů, někteří v kanadských dresech, notuje státní hymnu. Nu, což. Na tom není až tak nic divného. Pak ale zůstanu zírat…

K partičce zpěváků se postupně přidává většina osazenstva vagonu. Když dojde na podmanivé Oh, Canada, snad bych dal i ruku do ohně, že zpívali úplně všichni. Otvírám pusu a chci se přidat, když vše přeruší strohý hlas: Jste na stanici Chinatown – Stadium. I když se mi nechce, musím vystoupit.

Právě jsem vstřebal další z důkazů kanadské maximální hrdosti na svou zemi, svůj národ, svoji historii. Bylo to krásné, spontánní, dojemné. Hned jsem si vybavil pražské metro… Ne, to je blbost. U nás by se nic takového stát nemohlo. My v sobě takovou hrdost nemáme zakódovanou. Škoda, bylo by to fajn.

Martina Sáblíková vybojovala ve Vancouveru v závodu na 1500 m bronz.