Kdeže ty loňské i předloňské sněhy jsou… Před rokem předvedl ukázkový buzzer beater, tedy vítěznou trojku se závěrečným klaksonem. Před dvěma se chystal na reprezentační okno proti Francii a do Ruska. A letos? Svislé desky u palubovek vyměnil za vodorovné. Nejsou na nich instalovány koše, ale svěrky či upínáky. Bývalý pardubický basketbalista Ondřej Kohout se rozhodl odejít z prostředí dlouhánů do truhlářské dílny!

Sportovec myslí na svou budoucnost už v průběhu kariéry. U basketbalisty se nabízí jako první zůstat v branži. Vás to nenapadlo?
Pochopitelně ano. Za svou kariéru jsem toho hodně zažil jak doma, tak v zahraničí. Mám spoustu zkušeností a jak se říká, jsem v obraze. Nicméně v tu chvíli mě to nelákalo. Možná potřebuji na pár let vystoupit z basketbalového kolotoče. Takže jsem se začal realizovat v úplně jiném prostředí. Nevylučuji ale, že se mohu do svého bývalého odvětví vrátit.

Někteří hráči si zajišťují budoucnost absolvováním vysoké školy. Ať už při kariéře, nebo po ní. Co vy a studium?
Teď už mě neoslovuje. Během kariéry jsem podnikl nějaké studijní pokusy. Jenže vždy ztroskotaly na tom, že basketbal dostal přednost. Respektive změna působiště. Ať už ze Španělska domů nebo z Prostějova do Pardubic. Při vytížeností basketem se to nedalo zvládat. Všechno dělám na sto procent, a to v případě studia nešlo. V posledních letech kariéry jsem si uvědomil, že na to, čemu se chci do budoucna věnovat, vysoká škola neexistuje.

Zvolil jste tedy třetí možnost pobasketbalového života: úplně jiné prostředí. Pro co jste se rozhodl?
Vydal jsem se cestou mého obrovského koníčku, kterým je truhlařina. Měl jsme tu možnost věnovat se jí okrajově už během kariéry. V posledních dvou letech jsem mezi tréninky chodil pomáhat do jedné truhlárny, kde jsem si čistil hlavu. A teď se ze mě stal truhlář na plný úvazek. Je to pro mě nový začátek. Mám ještě spoustu věcí, co se učit. Plynule jsem přišel do úplně jiného odvětví. Truhlařina je to, co mě teď živí. Strašně mě baví.

Truhlařina a bývalý profi sportovec, to možná Česká republika nepamatuje. Jak se vám to „přihodilo“?
Pro mě byla práce se dřevem vždy obrovský koníček. Své v tom sehrály geny. Vím, že mí pradědové byli truhláři, ale ty jsem nikdy nepoznal. Můj děda byl všestranný řemeslník, který uměl všechno. To samé táta. A tak to mám v sobě už od dětství. Vlastníme dvě chalupy a po předcích tam zbyla velká dílna. Je v ní spousta nářadí, které pamatuje i tři generace. Když jsme o prázdninách s bráchou nemohli kvůli počasí chodit ven, tak jsme se zavřeli do dílny. Brali si kusy dřeva a do něho mlátili, řezali a postupně z něj dělali, co nás v tu chvíli zrovna napadlo.

Kde jste nyní zaměstnán a co je náplní vaší práce?
Z Pardubic jsem se vrátil do Prahy, odkud pocházím. Jsem zaměstnán v jedné firmě kousek od mého bydliště. Děláme interiéry, nábytek, kompletní servis se vším všudy. Pro mě je to perfektní místo, neboť každou chvíli pracuji na něčem jiném.

Prý jste se už v dresu pardubické Beksy podílel na zajímavé zakázce. O co šlo?
Podílel jsem se na výrobě altánu pro pražské arcibiskupství, které sídlí vedle Pražského hradu. Byla to taková fajnová věcička, moc pěkná truhlářská práce. Montovali jsme ho v prostorách, kam se veřejnost nedostane ani při běžných prohlídkách. To bylo super.

Je asi velký rozdíl hrát si se dřevem v dílně na chalupě a pracovat na obráběcích strojích. Jak jste se to naučil?
Základy jsou podobné. Je ale pravda, že dělat něco pro zábavu nebo se tím živit, to je velký rozdíl. Nějak plynule jsem se naučil i na těch strojích. Mám výhodu v tom, že chodím každý den do práce s nadšením. Není truhlařina jako truhlařina. Já jsem si vybral tu, která mě baví.

Kdy jste si poprvé ověřil v praxi, že vaše výrobky budou mít úspěch?
Odjakživa co jsem mohl, tak jsem si vyrobil ze dřeva sám. Běžně pro rodinu to dělám já. Žádný zlomový výrobek mě nenapadá. Asi by se nějaký našel. Spíše to bylo více menších. Jako třeba domeček pro panenky.

Máte šikovné ruce pro basketbal, jste zručný pro truhlařinu. Je to náhoda, nebo se dá najít nějaký společný jmenovatel?
Těžko říct, jestli to spolu souvisí. Nad tím jsem takhle nikdy nepřemýšlel. Oboje je práce rukama a nějaká manuální zručnost tam je potřeba. Vlastně mít cit v ruce a takovou tu jemnou motoriku je jeden z předpokladů. Na druhou stranu nemyslím si, že dobrý basketbalista rovná se dobrý truhlář a naopak. A pak je tu ještě jedna věc.

Co máte na mysli?
Oba obory jsou o nějakém tréninku a opakování činností. Pravý dvojtakt jsem se stejně jako truhlářské techniky nenaučil pouze jedním pokusem.

Za mě se ale vaše řemeslo nedá naučit. Co musí mít truhlář vrozeného?
Dá se naučit nějaká základní technika. Důležitá je zručnost, představivost a především myšlení řemeslníka. Truhlář se koukne a musí vědět, jak se to udělá.

V současné době sehnat jakéhokoliv řemeslníka je běh na dlouhou trať. A toho lepšího vydá na maraton. V tomto ohledu jste se asi trefil do černého.
Máme zakázky na čtvrt roku dopředu. A vím, že u konkurence je to stejné. Čekací doby jsou neuvěřitelné.

Šikovný truhlář si možná vydělá více než průměrný basketbalista. Pohoršil jste si nebo naopak?
V novém oboru začínám prakticky od začátku, takže v současné chvíli mohu konstatovat, že jsem si pohoršil. Mým drobným handicapem je to, že nejsem přímo vyučeným truhlářem. Takže doháním nějaké nedostatky. Pomalu se ale blížím ke svým kolegům. Nicméně mám za to, že toto řemeslo mě a mojí rodinu může právoplatně naplno uživit. Bonusem pak je, že mě naplňuje.

Takového partnera aby nejedna žena pohledala. Udělá ji obývací pokoj, pergolu, budoár. Co více si přát?
(směje se) Mám rok po svatbě, takže už vyrábím jenom pro jednu. I když je pravda, že nejenom pro manželku. Příbuzenstvo si nějak zvyklo, když potřebuje něco se dřevem, volat mě jako prvnímu. V tomhle to začíná být docela náročné. Musím říct, že jsem v kolektivu nějak oblíbený.

A co bývalí spoluhráči? Mají doma suvenýr z truhlářské dílny Ondřeje Kohouta?
Naposledy jsem dělal pro kluky z Beksy podložky na cvičení. Jsou jako příbuzní, jsem první, komu volají.

V tom případě můžete být rád, že po vás nezůstanou jen basketbalové statistiky?
To je další důvod, proč mě práce se dřevem tak baví. Notabene, pokud se dílo povede. Ten pocit je srovnatelný s vítězstvím na hřišti. Člověk navíc fyzicky vytváří něco, co po něm zůstane. A možná ho i přežije…

Hlavní strašák Kohouta? Riskování kvality života v pozdějším věku

Ondřej KohoutZdroj: DeníkTělo nepřekecáš… Pardubický basketbalista Ondřej Kohout ještě mohl nějakou tu sezonu sbírat míče pod oběma koši. Mozek mu však vyslal jasný signál: Nelámej to přes koleno… A jelikož se jeho zdravotní problémy dotýkají právě spojovacích aparátů dolních končetin, řekl si dost.

Může si gratulovat

Z profesionální scény se vytratil po anglicku, bez fanfár. Na to, co ve své kariéře dokázal, se jednalo o nedůstojný odchod. Další zářez na pažbě koronaviru…

„Bylo to zapříčiněné pandemickou situací, ve které se praktický po celý rok nacházíme. Minulá sezona skončila zničehonic. To byl jeden z faktorů, který mě viklal, jestli nemám ještě jednu zkusit. Nechtělo se mi totiž končit uprostřed sezony bez možnosti vychutnat si s týmem play off. S odstupem času mě to mrzí,“ říká Ondřej Kohout.

Vládní opatření, která covid spustil, sice neumožnila Kohoutovi odchod po posledním utkání na palubovce, nicméně na podzim se black out pod koši opakoval.

„Možnost, že se zákaz činnosti vrátí, jsem při svém rozhodování zvažoval ve smyslu: Co když půjdu do další sezony a ono se to zase celé uzavře. Teď si mohu gratulovat, že jsem do toho neskočil. Určitě bych byl naštvaný. Litoval jsem všechny, co se motají kolem basketbalu. Od hráčů po fanoušky. Takže určitě nejsem jediný, koho něco mrzí.“

Asi by to šlo dál, ale…

Kohout mezi oběma ořezanými sezonami vydal prohlášení, že končí ze zdravotních důvodů.

„Strávil jsem deset let v profi basketu. Byly bohaté nejenom na úspěchy, ale bohužel také na zranění. Sám na sobě jsem poznal, že tělo už má dost a už ho nechci tlačit do dalších profesionálních sezon. Hlavním strašákem bylo riskování kvality života v pozdějším věku,“ přiznává.

„Skončil jsem kvůli kolenům, ale ne tak, že bych nemohl hrát vůbec. To ne. Patrně bych byl schopen několik dalších sezon odehrát. Otázkou ale je, jestli by to nebylo přes sílu a nepřineslo to s sebou nějaké důsledky,“ dodává Kohout.

To je tak, když si zdravotní trable přenesete z mládí a pak musíte sportovní výstroj na hřebík v nejlepších letech.

„Hned v osmnácti jsem si udělal úraz kolene. Celkem jsem pak měl na stejné noze tři operace. S přibývajícím věkem se to zhoršovalo a každý rok se problémy stupňovaly. Jsem zvyklý dělat všechno na sto procent, jenže na palubovce už to bylo kolikrát trápení, které přebilo tu potřebnou radost,“ poukazuje Ondřej Kohout.

Sbohem, basketbale

276 zápasů, 2705 bodů. S těmito čísly uzavřel Ondřej Kohout svoji profi kariéru v Kooperativa NBL. V pardubickém klubu působil od sezony 2014/2015. Během šesti sezon odehrál 184 ligových utkání, v nichž nastřílel 1718 bodů. Další přidal v evropských pohárech a v českém poháru. Odchovanec Sokola pražského prošel španělskou Fuenlabradou a Prostějovem. S Orly získal dvě stříbra v NBL. S Beksou bral v lize tři bronzy a z českého poháru má kompletní sbírku. V mládežnických reprezentacích pomáhal vybojovat 2. místo na ME U18 (divize B) a 3. místo na ME U20 (divize B). Byl rovněž členem národního týmu mužů.