Pro Čechy se stal jedním ze symbolů úspěšné londýnské olympiády. Biker Jaroslav Kulhavý získal zlato v závodě horských kol, v bitvě, která brala dech.

Teď si doma v Ústí nad Orlicí užívá zasloužené oslavy. „Zatím proběhly dvě, v sobotu mě čeká ještě třetí, kterou jsem plánoval už před olympiádou," říká v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Rozpovídal se i o tom, proč přestal jezdit na skládačce, jak je to s jeho přechodem od horských kol na silnici, nebo z čeho má zlomený prst na noze.

Chystal jste sobotní party bez ohledu na výsledek?
Před olympiádou nebyl na nic čas, takže jsem si říkal, že něco uspořádám, ať to v Londýně dopadne jakkoliv. Asi to teď bude velký (usmívá se).

Velké bylo i úterní vítání vašimi fanoušky. Akci jste dokonce odskákal zlomeným prstem na noze. Bolí to?
Ve středu jsem skoro nemohl chodit. Přes noc jsem nohu ledoval a už je lepší. Teď se to pokusím narvat do tretry, nějakou rozstříhám a zkusím, jestli se dá jet na kole. Sice to bude asi přes bolest, ale naštěstí jde jenom o prst na noze, tam velký problém nastat nemůže.

Jak k nehodě vlastně došlo?
Dostal jsem na oslavě lopaty a nějak jsme s nimi fandili. Večer byl těžký a dlouhý. Moje pohyby asi nebyly tolik sehrané a zrovna když jsem někam chtěl jít, dal jsem si násadou přímo do prstu. Byl jsem naboso, takže výsledek byl jasný.

Nakonec je to ještě drobnost. Když vás kamarádi přesvědčovali, ať vylezete na kvádr z polystyrenu a pokynete davům, zavánělo to nepříjemným pádem. Nebál jste se?
(usměje se) Vrchol sezony byl za mnou, takže mi to bylo vcelku jedno. Byla to sranda. Navíc můj sport je taky docela nebezpečný, strach jsem ani neměl.

Kromě oslav vás nenecháme vydechnout ani my, novináři. Nemáte už těch otravů s diktafony a kamerami plné zuby?
To k tomu výsledku patří. Zatím toho plné zuby nemám. Asi přijde chvíle, kdy by to mohlo už začít vadit, ale teď jsem na všechno připravený. Vím, že se tomu nevyhnu, navíc teď tolik nemusím na kolo. Když ale máte rozjetou sezonu, na něco se chystáte, tak je to nepříjemnější. Těžko někomu můžete něco slíbit, aby vám to nenabouralo program.

Tušíte, kolik rozhovorů jste od vítězné neděle rozdal?
Hodně, ale nepočítal jsem to. Někomu stačí jen zavolat. Co jsem doma, tak jste asi čtvrtý, kdo za mnou přijel, ostatní rozhovory probíhají po telefonu, jenom na mailu jsem ještě ani nebyl.

Jste už na nějaký dotaz alergický?
Zatím ne, horší to bylo před závodem. Novináři byli často negativní, někdy i nepříjemní, ptali se třeba ve stylu: Co budete dělat, až vám to nevyjde.

Vážně?
No jasně, nebo: Jaké to je, že se vám letos tolik nedaří? Nedokážou si uvědomit, že loňský rok byl něco extra, všechno klaplo, drželo se mě i štěstí. S klukama jsme si z těch otázek už dělali srandu.

Litoval jste, že vám nevěří?
Tak to v Česku chodí. Navíc novináře, kteří rozumí cyklistice, teď neberu specializovaná média, bych spočítal na jedné ruce. Ti ostatní dostanou akreditaci na olympiádu, podívají se, co je cyklistika, a pak píšou, co píšou. Kolikrát jsem si říkal, že tohle už není možný. Horská kola není úplně jednoduchá disciplína. Ta negativní atmosféra mrzela.

Nepřemýšlel jste, že byste po olympiádě aspoň na týden vypnul telefon a užil si úspěch jen s těmi nejbližšími?
Ani ne, stejně musím komunikovat s manažerem, trenérem, se sponzory, které potřebujete… Těch akcí je spousta. Je potřeba nějakým způsobem výsledek z Londýna i prodat. Dělám sport kvůli tomu, že mě baví, ale i proto, že mě živí. Nejde se na všechno vykašlat.

Vzalo vám zlato soukromí?
Stoprocentně. I když myslím, že nastane i chvíle, kdy se lidi těch zpráv o Kulhavém nabaží. Dá se na to ale zvyknout, i když musíte překopat svoje návyky.

Zase se ale mluví o tom, že máte vysoký reklamní potenciál, to by zase mohla být slušná kompenzace, ne?
Ale jo, tohle  je super. Podle mě je to tím, že byl náš závod perfektní, na horská kola se dá navíc  koukat. Navíc v Česku jezdí na kole skoro každý, lidi vědí, jaké to je vyjet kopec nebo sjet kopec, dovedou si naši disciplínu představit. Není to totéž, jako když se každý, kdo sedí v hospodě, dívá na fotbal a přitom má problém dojít domů. Lidi mají k mému sportu blízko, tady mají horská kola výjimečnou pozici.

Napadá mě trochu paralela s Alešem Valentou. Akrobacie na lyžích v Česku nikdy nebyla sportem číslo jedna, přitom lyžovat jezdí masy. On pak zazářil na olympiádě a uměl toho i dobře využít…
Přišel s něčím novým, v Salt Lake City (2002) předvedl skok, který před ním nikdo nedal. Jeho medaile měla příběh, bylo to super a nikdo tenhle výsledek nečekal. Všechno mu zapadlo do karet, jako možná teď mně. Výjimečné jsou všechny zlaté medaile, cesta k nim není snadná nikdy. Ale někdy se to povede tak, že je tam i nějaká prémie navíc.

Vím, že jste zadaný, ale už jste po olympiádě dostal nějakou pozvánku na rande?
Ne ne, nic takového. Ani nevím, kdy naposledy to na mě někdo zkusil. Asi to bude už dlouho. Chodí mi gratulace, to ano. Ale rande? (usmívá se)

Tak aspoň nemusí přítelkyně žárlit…
Myslím, že žárlí i tak (usmívá se). Je to na ní, jestli se mnou chce všechno podstupovat.

Stále žijete v Ústí nad Orlicí, kde většinu lidí znáte. Je výhoda, že případného parazita, který by se chtěl přiživovat na vaší slávě, rychle odhalíte?
(přikyvuje) Mám tady svoje kamarády, skupinu cyklistů okolo sebe znám. Jsou lidi, kteří jsou víc v pohodě a pak i ti, kteří to víc hrotí. Ale myslím, že nemám problém. S kým se chci bavit, s tím se bavím. Tady nemám potíže s tím, že by někdo tlačil na pilu. Kamarády mám úplně normální.

Moment, podepíšete, že jsou normální i po úterních oslavách, kdy kolem vás pobíhali v prostěradlech a dělali z vás císaře?
(směje se) Tak tam normální nebyli, to je pravda. Já mám tenhle tvrdší humor ale rád, tomu odpovídají i kamarádi. Jsme na stejné vlně, máme o čem mluvit.

Věříte, že i po velké medaili z olympiády zůstanete ten samý kluk, co jezdil do školy na skládačce?
Myslím, že jo. I když některé normální věci asi skončí. Už třeba nepůjde, abych si jen tak přijel na závod, vyložil si kolo a jel se projet. Vždycky se tam sesypou lidi, budou se chtít fotit. Budu to muset uspořádat nějak jinak. Tím, že jsem něco dokázal, se na mě nabalují další povinnosti. Změnit se člověk asi trochu musí, jinak by to neutáhl.

Budete i třeba obezřetnější, až s kamarády vyrazíte na pivo? Jedna fotka v bulváru a ostrý titulek by uměly udělat pořádnou neplechu…
Asi si to budu muset taky hlídat. Je jasný, že se vždycky nějaký podobný dobrák najde. Pak taková věc vypadá hrozně blbě. Osobně by mi to třeba nevadilo, ale zastupujete různé sponzory a vůči nim by to nebylo moc dobré. Je potřeba se nějak bránit, a když už vyrazíte na pivo, tak to dělat chytře. Ne nechodit, ale spíš předejít tomu, aby nějaké podobné situace vůbec vznikly.

A jak je na tom vlastně ta legendární skládačka? Pořád žije?
Myslím, že mi ji u školy pak někdy ukradli. Měl jsem to od baráku kousek, ale pak jsem už jezdil autem (usmívá se).

Na skládačce se ale jezdí docela dobře ráno pro rohlíky…
Jsem hlavně docela línej, takže než abych někam ráno jezdil, radši si dám včerejší (usmívá se).

Velkým tématem je od konce olympiády váš přechod z horských kol na silnici. Jak moc tohle rozhodnutí hoří?
Na to přijde čas. Většina novinářů se hned chytla toho, že jdu na silnici. Jde ale jen o jednu z variant. Jasně, pro mě je to takový další cyklistický sen, vždycky jsem se chtěl podívat na Tour de France. Uvidíme   po mistrovství světa horských kol, co bude dál. Byla by asi ale škoda biky úplně vypustit. U nás už to začíná být docela populární sport, navíc se mně i ostatním Čechům v něm docela daří.

V horských kolech jste zvyklý jezdit na svoje triko, ovšem na silnici vládne spíš týmová strategie. Nevadilo by vám se neustále ohlížet na to, co vám kdo nařídí?
Je to něco úplně jiného, to máte pravdu. Když ale v horských kolech odjedu dvacet závodů za rok, tak se čeká, že dvacetkrát vyhraju. Na silnici stačí třeba jeden výsledek. Když to trochu přeženu, vyhrajete jednu etapu na Tour de France a žijete z toho další dva roky. Můžete se připravit na vrcholy. Já si taky můžu odjet závod tréninkově, ale lidi stejně čekají, že budu za každých podmínek vepředu. V týmu je výhoda, že si každý najde svoji práci. Samozřejmě že záleží na pozici, jakou dostanete.

Vypadá to, že případné angažmá u nějaké silniční cyklistické stáje byste hodně zvažoval…
Je to o podmínkách. I kdyby taková situace nastala, je pro mě důležité zůstat s firmou Specialized. Líbí se mi jejich koncepce. Mají nejlepší vybavení a kola na světě. Navíc tu firmu znám, znám lidi, kteří v ní dělají. Navíc tam nepracuje pomalu nikdo, kdo nejezdí na kole. I sekretářka musí našemu sportu rozumět. Líbí se mi týmová filozofie.

Vizitka - Jaroslav Kulhavý

Narozen: 8. ledna 1985 v Ústí nad Orlicí. Výška: 187 cm. Váha: 76 – 79 kg.
Sport: cyklistika, horská kola. Tým: Specialized Racing. Trenér: Viktor Zapletal.
Největší úspěchy: vítěz olympiády (2012), mistr světa (2011), mistr Evropy (2010, 2011), vítěz Světového poháru (2011), 3. místo ve Světovém poháru (2012, 2010), vicemistr světa MTB maraton (2011), vicemistr světa XC (2010).