Kliknutím zvětšíteLépe se na jubilejní 60. ročník hořických Zatáček nemohl naladit. Zima o uplynulém víkendu ovládl první závod Mezinárodního mistrovství České republiky na přírodních okruzích v kategorii Sportproduction 125 ccm, který se jel na Slováckém okruhu. Teď už se plně soustředí na nejdůležitější víkend sezony.
Jak prožíváte týden před domácími závody v Hořicích, je to hodně hektické?
Jelikož jsme měli o víkendu závody v Uherském Hradišti, tak to je trošku náročnější, protože musím udělat práci v dílně, připravit motorku, nachystat věci nahoře v depu, ale jde to. (směje se)
Většina road racingových závodníků považuje Hořice za téměř kultovní závod, jak to máte vy?
Taky ho tak beru. Jednoznačně nejhezčí okruh ze všech přírodních, i když mně se líbí všude, kde nás nechají jet. Přesto jsou Hořice prostě výjimečné.
Je pravda, že podobnou trať bychom hledali těžko, co dalšího je zde speciálního?
Divácká kulisa, protože je naprosto perfektní. Když přilítneš do Kudrnáčovky (Kudrnáčova zatáčka kousek před cílem – pozn. autor) a jsi vepředu, tak vnímáš, jak lidi vstávají z lavic a všichni ti fandí. A ještě bych se vrátil k trati. Třeba převýšení, skok do lesa přes Křížek, úplně něco jiného než všechny ostatní okruhy, kde se jezdí.
S tátou na startu…Jakou roli ve vaší kariéře hraje táta?
Táta mě k motorsportu přivedl, celou dobu mi připravuje motorku a podporuje mě v tom až do dneška. Jezdí se mnou na závody, když něco potřebuji, dokáže mi poradit. A když si myslí, že dělám blbosti, tak mi vynadá. I v mých téměř padesáti letech mě hlídá.
Bylo vám už odmala jasné, že na hořických Zatáčkách jednou budete závodit?
Táta jezdil celý život jako mechanik s borci, jakými byli Jirka Šafránek a Zdeněk Bíma. Navíc já se vlastně narodil v bytovce, ve které bydlel právě Jirka Šafránek. A po něm i Olda Podlipný (další hořický jezdec, který dlouhá léta nejen na tamním okruhu závodí – pozn. autor), takže jsem s nimi vyrůstal a pořád se kolem závodů motal.
Vy jste ale nezačínal na silnici, že?
To je pravda, vydali jsme se cestou motokrosu. Až když jsem z něj byl dost dolámaný, tak jsme si řekli, že je čas zkusit právě silnici.
Na přírodních okruzích jste začal závodit v roce 1993, což bylo přesně před 30 lety. V Hořicích se jede 60. ročník Zatáček, zajímavá symbolika, ne?
Musím přiznat, že drobek jo. (směje se). Navíc se mi hned při prvním startu v roce 1994 povedlo vyhrát. Nebo abych to upřesnil, skončil jsem druhý za Jardou Křenem, ale ten startoval na speciálu s označením GP.
Vzpomenete si na to po letech?
Jasně. Tenkrát jsem měl úplně novou motorku, předtím jsem na ní nikdy neseděl. Pamatuji si, že když jsme ji koupili, tak jsem na ní jel rovnou z obchodu asi 130 kilometrů domů. Přitom jsem ještě neměl ani papíry. Pak jsem si to tady párkrát objel, všechno bylo super a já hned dojel takhle dobře.
Opojný pocit?
To byl, ale jen do té doby, než jsem přijel do Brna, tam jsem koukal jako jelen.
Větší konkurence?
Hlavně tam byla široká trať. Vůbec jsem nevěděl, jak najíždět do zatáček, protože jsem nikdy na motodromu nejel, bylo to pro mě těžké.
Předpokládám ale, že hořický okruh jste znal už z předzávodní doby?
Odmalička jsem tam jezdil na pionýru, ten byl hodně najetý. (usmívá se)
V roce 1996 přišla jedna z nejlepší sezon v závodní kariéře. Vyhrával jste téměř vše, co šlo.
Měl jsem super tým s dobrým zázemím, podporu značky Gagiva, to bylo opravdu něco. Na Slovensku se jezdila všechna letiště, Hričov, Piešťany, Lučenec. Pak jsme se těšili všichni do Brna a já tam zajel rekord trati (v rámci kategorie) a asi šest let jsem ho držel, výborný.
Marek Zima dokázal v Hořicích vyhrát i v roce 2008.
Hned v další sezoně ale přišel těžký pád v Hořicích. Co se tehdy přihodilo?
Bylo to týden před mistrovstvím Evropy ve Francii. Poprosil jsem tehdy sponzory, jestli bych se mohl svézt. S tím, že si to jen tak objedu. Byl jsem mladej, skočil jsem na motorku a chtěl vyhrát. Neřekl bych však, že jsem do toho nějak vletěl, prostě smůla.
Havárie se stala mezi Jabloňákem a Vodojemem u Villy Anny, kde se normálně nepadá…
Tam se opravdu nepadá a já bych ani nespadl. Bylo to druhé kolo prvního tréninku a jezdec, který vyjel pozdě z depa, jel teprve první kolo. Já tam přilítl dost rychle, navíc jsem nečekal, že on jede tak pomalu. Bleskově jsem se k němu přiblížil, ale nechtěl jsem ho srazit, proto jsem se tlačil mezi něj a krajnici. Bohužel se se mnou utrhl kraj, trefil jsem mostek a porušil si míchu.
Přišlo vážné zranění, dlouhá rekonvalescence. Co jste prožíval?
Za prvé jsem nevěděl, jestli budu vůbec chodit a jestli bude všechno v cajku, protože vám nikdo neřekne, jak moc porušenou míchu máte.
Napadlo vás, že to může být konec závodní kariéry?
Ne. Hned jak spadneš nebo se probereš a je ti něco, tak přesto víš, že na motorku chceš znova.
Je tahle vášeň zakořeněna hluboko ve vás?
Ano, mám to v sobě. Prostě se za každou cenu vrátit zpět a znovu jezdit.
Kdy jste věděl, že je něco v nepořádku s míchou?
Já dělal civilku v invalidovně, takže jsem znal postižení míchy. Po pádu mě probrali a dali na trávu, chtěl jsem od kamaráda sundat boty, protože mi bylo hrozný vedro. Když jsem mu to zopakoval asi potřetí, tak mi řekl, že už je mám dávno sundaný. Proto jsem ho poprosil, ať mi sáhne na nohy. Hned bylo jasné, že je páteř špatná.
Návrat zpět trval poměrně dlouho…
Pravda. Najednou jsi bez sponzorů, bez všeho. Když jsem mohl znovu začít závodit, jezdil jsem pouze Hořice tak, že jsem si půjčil motorku. V roce 1999 mi ale Vilda Růžička jednu vyjednal na Aprília Challenge. Celé to zasponzoroval, já dostal novou mašinu, odjel jsem sezonu a skončil na druhém místě. To byl takový návrat.
Když se přesuneme o pár let dopředu, tak v roce 2015 jste si koupil motorku do kategorie speciálů GP místo sériově vyráběných sportproductionů. Proč tohle spojení trvalo pouhý rok?
Mě to na GP strašně bavilo, proto jsem se na něm chtěl svézt a koupil jsem si ho. Jenže je to tak malá motorka, že se musíš opravdu složit a já mam hendikep. Tak jsem se radši vrátil na tenhle „autobus“. (ukazuje na svoji motorku)
Pojďme zpátky k Zatáčkám. Hodně jezdců říká, že si jde závody užít. Máte však vy osobně instinkt, že si jdete pro výhru a nic jiného neexistuje?
Bezpochyby mám. Nikdo se nejde svézt, to jsou pouze řeči. Každý závodník, i když ví, že jezdí vzadu, chce vyhrát.
Vy jste se na víkend naladil skvěle, vyhrál jste úvodní podnik MMČR na Slováckém okruhu. Jaký byl závod z vašeho pohledu?
Po pádu Pepy Svobody, se kterým jsme se prali o první místo, jsem měl asi šestivteřinový náskok. Když jsem však začal předjíždět kolaře, zabrzdili mě dvakrát v retardéru a přišel jsem o hodně vteřin. Pak se v posledním kole otočím a Mates Kaprálu za mnou, musel jsem zatopit, abych dojel první, naštěstí se to povedlo.
Váš rekord na hořickém okruhu má hodnotu 2:42,194, v letošním roce došlo k úpravě povrchu na dachovské spojce, půjdete po novém osobáku?
Myslím, že by se mohlo díky povrchu zrychlit, ale hlavně věřím motorce. Letos to zatím docela funguje, musím zaklepat.
Kam tedy sahají vaše ambice?
Chci dojet kvůli divákům a sponzorům co nejlépe v celém seriálu, ale hlavně se chci ukázat doma v Hořicích.
Jede se 60. ročník, bude to v něčem speciální?
Každý ročník těchto legendárních závodů je výjimečný. Teď bude větší sláva, ale jinak to budou pořád Zatáčky, jak je známe.
Váš nejhezčí zážitek z Hořic?
Když projedeš cílem a jsi na bedně, to je nejvíc.
Nejoblíbenější zatáčka?
Kudrnáčovka. Je to palba na plný plyn. Průjezd startem je něco.
O žluté motorce
„Začalo to tak, že pražská firma Janka Final Vildy Růžičky, která mě sponzorovala, měla žluté logo, žlutá auta, žluté všechno, tak já měl žlutou motorku. Mně se to navíc i líbí. Když pak jedeme na letišti, všechny ostatní motorky splývají, ale já jsem vidět." (směje se)
44
Dům a zahrada
Kondice
Kafe
iReceptář
TN.cz
