Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditDřela, aby se po roce mohla vrátit
Hradec Králové - Pozemní hokejistka Kateřina Kolumpková po dlouhém zranění opět pomáhá týmu hradecké Slaviepozemacka
Kateřina Kolumpková
|
Foto: Archiv HD
Třikrát týdně přejíždí mezi Jičínem a Hradcem Králové. V žádném případě toho nelituje. Pozemní hokejistka KATEŘINA KOLUMPKOVÁ (narozena 6. 3. 1982) se tomuto sportu věnuje již třináct let, i když její otec by byl raději, kdyby se věnovala fotbalu. Kateřina však nedá na pozemní hokej dopustit a je přesvědčena, že s hradeckou Slavií dosáhne nějakého úspěchu. Přitom mnoho nechybělo a se sportem mohla mít nadobro konec. Díky obrovské píli a denním drilu se po roce dokázala na hřiště znovu vrátit.
Kdy a proč jste se rozhodla pro pozemní hokej?
Odmala jsem chtěla sportovat. Táta mě brával na fotbal, ale protože v Jičíně ženský fotbalový klub není, tak to nepadalo v úvahu. Ve dvanácti letech jsem šla jednou na hřiště a chlapi tam hráli pozemní hokej. Oslovil mě vedoucí mužstva, že zakládá i dívčí tým, tak jestli bych to nechtěla zkusit. Zalíbilo se mi to a už jsem u toho zůstala.
Co bylo dál?
V šestnácti jsem šla hostovat do hradecké Slavie, kde jsem hrála za dorost. Ale trenérka Martina Poláková si mě vytáhla do družstva žen a já si vlastně poprvé v životě zahrála pozemní hokej na odpovídající úrovni. Po dvou letech jsem se vrátila zpátky do Jičína, kde se tehdy hrála první liga. Za další rok jsem odešla studovat do Prahy a hostovala jsem v Bohemians, kde se hrála extraliga. V roce 2004 jsem v Praze dostudovala a přestoupila do Slavie Hradec Králové. V Jičíně pozemní hokej zanikl a do Prahy se mi už dojíždět nechtělo. Z Jičína je to dost daleko, i když zájem Bohemky o přestup byl. Přednost dostal Hradec a v žádném případě toho nelituji.
V sezoně 2006/2007 jste se v sešívaném dresu vůbec neobjevila. Co se přihodilo?
Měla jsem přetržený křížový vaz v pravém koleni, což mě na rok vyřadilo z aktivního sportu. Lékaři mě nabádali, abych nic neuspěchala, ale v srpnu jsem začala s mužstvem normálně trénovat. Koleno drželo a já se postupně zapojila i do zápasového kolotoče. Nyní hraji i extraligu v hale.
Rok bez sportu, to vás musely napadat už i černé myšlenky…
Samozřejmě, že ano. Říkala jsem si, že je definitivní konec, že už holkám v týmu nepomůžu. Ale po nějakém čase mi lékaři řekli, že mi dávají určitou šanci a já si najednou řekla, že s tím musím něco udělat. Měla bych říci, že to není moje první zranění. V roce 2003 jsem pro změnu měla přetržený křížový vaz v levém koleni. Smůlu jsem si snad už vybrala.
V současné době jste již zdravotně naprosto v pořádku?
Dá se říci, že ano. Bolest necítím při tréninku, ani při zápasech.
Po tak dlouhé pauze jste se obdivuhodně dostala do formy. Čemu to přisuzujete?
Především sama sobě. Doktoři mi sice dali naději, ale záleželo jenom na mně. Když jsem mohla začít rehabilitovat, tak jsem fakt dřela. Chodila jsem do posilovny, jezdila na rotopedu, chodila na rehabilitaci a tak dál. Navíc jsem nechtěla zklamat spoluhráčky a trenérku, které věřily, že se vrátím. Kdybych na sobě tolik nepracovala a dělala vše třeba na padesát procent, tak bych extraligu určitě nehrála.
Letošní sezonu máte v Hradci výborně rozjetou…
V prvoligové soutěži jsme venku neztratily ani bod a jsem přesvědčena, že se po dvou letech vrátíme do extraligy. Doufám, že to nebude jen na jednu sezonu. Pozemní hokej šel v Hradci hodně nahoru. Trenérka Poláková se nebála do týmu zařadit další dorostenky, které udělaly velký pokrok a chtějí se prát o co nejlepší výsledky. Kdyby se navíc podařilo družstvo posílit o dvě zkušené hráčky, bylo by to super. Ale nikdo v tuhle chvíli neví, co bude za půl roku. Pokud jde o extraligu v hale, tak si myslím, že bychom se mohly probojovat do semifinále. A kdyby z toho byla třeba bronzová medaile, bylo by to skvělé.
Je vám dvacet pět let. Co považujete dosud za svůj největší úspěch a čeho byste chtěla dosáhnout?
Za dvanáct let jsem toho v pozemním hokeji zažila docela dost. Od čtrnácti let jsem pravidelně hrála za juniorské reprezentace (ČR U15 – U21, pozn. red.) a dostala jsem se i do ženské reprezentace. Bohužel, kvůli svému zranění jsem z ní v roce 2003 vypadla. I když jsem se za nějaký čas do kádru znovu dostala, už to nebylo ono. Příležitost dostaly mladší hráčky, a ty ji chytily, jak se říká, za pačesy. Mezi své největší úspěchy v národním týmu považuji účast s jedenadvacítkou na mistrovství Evropy v Třeboni, kde jsme vybojovaly bronzové medaile. Co se týká oddílových úspěchů, tak si cením dvou bronzových medailí s dorostem hradecké Slavie a v extralize žen z Bohemkou. Doufám, že se něčeho podobného dočkám i s holkami tady v Hradci.
Do Hradce dojíždíte z Jičína. Jak to zvládáte?
Časově je to náročné, ale dá se to zvládnout. Pracuji jako vedoucí pošty v Lužanech u Jičína, a když mi odpoledne skončí práce, sednu do auta a dvakrát týdně jedu do Hradce na trénink. O víkendech jsou zápasy. Záleží na tom, kde se hraje. Když je to třeba v Praze, tak mě holky naloží do auta v Jičíně. Zatím je to v pohodě, ale až budu mít například rodinu, bude to složitější.
Váš otec by byl ale rád, kdybyste hrála fotbal…
Je to pravda, táta si to přál. Ale jak už jsem řekla, fotbalový tým v Jičíně není, takže bych musela dojíždět do Mladé Boleslavi nebo do Hradce. Pozemní hokej u mne naprosto zvítězil.
Když zrovna nehrajete, čemu se ráda věnujete?
Pokud se nevěnuji domácím pracím, chodím tady v Jičíně s kamarádkami hrát florbal. Je to takové zpestření. Mohu prozradit, že před časem jsem jej hrávala i závodně, ale po loňském zranění je s tím konec.
Závěrem vaše přání do nového roku?
Přeji všem lidem hlavně hodně zdraví. Vím o čem mluvím, protože zranění a nemoci jsou hodně nepříjemné. Věřím, že se nám bude se Slavií dařit a třeba dosáhneme nějakého úspěchu.
Jan Skalička