'Chtěla jsem ukázat, že ještě nepatřím do starého železa'

Byl to zdařilý comeback. Po dvou letech oblékla ŠTĚPÁNKA ŠMÍDOVÁ (nar. 24. 4. 1979) opět reprezentační dres. Jak se nakonec ukázalo, byl to šťastný tah trenéra Petra Bodnára. Gólmanka pozemních hokejistek hradecké Slavie odchytala na halovém mistrovství Evropy v Nymburce tři a půl zápasu, v nichž obdržela pouhé čtyři branky. Měla proto velký podíl na zisku zlatých medailí.

Hrozně mě to překvapilo. Vedení reprezentace totiž před časem razilo cestu, že hráčky ročníku 1984 a starší již nejsou perspektivní. Trenér Bodnár byl však jiného názoru. Vsadil nejen na mládí, ale i na zkušené pozemkářky, které už mají něco za sebou, a vyplatilo se. Já osobně jsem nejprve trochu váhala, ale když do týmu přišlo dalších pět hráček, se kterými jsem v minulosti za nároďák hrála, řekla jsem si, že do toho půjdu. Věděla jsem, že to bude dřina, ale hrálo se v domácím prostředí a v neposlední řadě jsem zase chtěla být se starou partou. Nakonec všechno dopadlo skvěle.

Je to tak. Na úvodních srazech reprezentace jsme byly čtyři brankářky a já byla suverénně nejstarší. Po závěrečném soustředění v Praze trenéři oznámili konečnou nominaci a já byla strašně šťastná, že jsem se do ní vešla. Chtěla jsem ukázat, že ještě nepatřím do starého železa. Hodně mě potěšilo, že jsem v týmu byla s Bárou Čechákovou.

Určitě, jsme na sebe zvyklé z Hradce. Věkový rozdíl mezi námi je patnáct let, a jak někdy říkám, je to takové moje dítě. Snažím se jí poradit a povzbuditji . V Nymburce jsme spolu bydlely v pokoji a myslím, že jsme vytvořily dobrou brankářskou dvojici.

Mne hokej vždycky bavil a doufám, že ještě nějakou dobu bavit bude. Rozhodně s ním nechci praštit a nic nedělat. Podívejte se třeba na nějaké hokejisty, kteří hrají extraligu a je jim čtyřicet.

Určitě to byl zápas se Slovenskem, šlo v něm o hodně. Obě družstva sice postupovala do finálové skupiny, ale náš vzájemný výsledek se započítával. Získaly jsme důležité tři body za výhru 6:2, ale docela jsem si zachytala. Byl to úspěch celého týmu.

Tenhle zápas byl hodně o bojovnosti a fyzickém nasazení. Nám k celkovému prvenství stačila remíza, což se podařilo (duel skončil 2:2, zkrácený záznam vysílala televizní stanice Nova Sport, pozn. aut.). A že jsem předvedla výborné zákroky? Od toho přece v brance jsem.

Oproti minulosti jsou betony měkčí, takže už nechodím domů s tolika modřinami. Na pravé ruce, ve které držím hokejku, mám takzvaný tunel. Dále vyrážečku, klasické kalhoty, plastron, chránič na krk a masku. Je to něco podobného, jako má gólman u ledního hokeje. A ještě něco. Já nesmím míček chytit ani zalehnout, ale můžu ho pouze vyrážet. To je dost velký rozdíl.

Udělám maximum pro to, abych v Polsku startovala. Něco podobného se naskytne třeba jednou za život. Před časem jsem na stejnou akci byla nominována, ale dostala jsem chřipku a týden jsem proležela v pokoji. Tentokrát bych se už konečně ráda podívala i na hřiště. Bude záležet na tom, zda mě trenéři povolají do přípravy, a na momentální formě. To, že jsem na Evropě dostala jen čtyři branky, je povzbuzující, ale nic to neznamená.

Když jsem v Nymburce přebírala zlatou medaili, byla jsem hodně naměkko. Vedle stojící Bára Čecháková se ke mně naklonila a povídala: Jednu zlatou medaili už máme, tak teď musíme placku získat i s Hradcem. Škoda, že jsme prohrály s pražskou Slavií. V případě výhry bychom totiž šly do semifinále z prvního místa a narazily bychom na Rakovník. Takhle nás s největší pravděpodobností čeká pražská Praga. Dosavadní vzájemná bilance je 1:1, tak do třetice to snad vyjde v náš prospěch. Šance na finále určitě je. Velkým přínosem pro družstvo jsou hráčky hostující z Bohemians, Reichlová a Preissová. Taková příležitost jako letos se nesmí dlouho opakovat.

Máte dobré informace. V hradecké Slavii trénuji dorostenky. V halové sezoně to dokonce máme rozjeté na bronzovou medaili. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.

JAN SKALIČKA