Předchozí
1 z 2
Další

Můžete popsat, co se s vámi po havárii dělo?
Prakticky všechno vím jen zprostředkovaně. Byl jsem v umělém spánku, a i když jsem po probuzení komunikoval s manželkou a tátou, dostával jsem tolik medikamentů a opiátů, že si až na pár střípků nic nepamatuju.

Od kdy jste při vědomí?
Až od únorového návratu do Prahy, kdy jsem zůstal ještě týden v nemocnici Na Homolce a přestal jsem užívat prášky na bolest. Naštěstí nedošlo k tomu, že by se u mě projevila závislost na morfiu, které mi v Limě celou dobu dávali. To se může někdy stát a pak je z toho veliký problém. Po převozu jsem nějakou dobu bojoval s časovým posunem. Probudil jsem se o půlnoci a do rána koukal. Nikdo mi nechtěl dát nic na spaní.

Z leteckého přesunu si něco pamatujete?
To ne, ale vím, že jsem cestoval na závěsném lůžku a po mezipřistání v Paříži jsem do Prahy pokračoval zdravotnickým speciálem a že mě doprovázeli dva lékaři. Jeden peruánský a druhý od pořadatelské organizace Rallye Dakar ASO. V Ruzyni pak na mě čekala sanitka.

Jaký byl váš první vjem?
Když za mnou do nemocnice přišla manželka se starším synem. To člověka zasáhne…

Bylo těžké se po týdnech v umělém spánku dostat zpátky do běžného režimu?
Musel jsem se nastartovat. Po celou dobu, co jsem byl na kapačkách, mi nefungovaly střeva a žaludek a léky zničily veškerou mikroflóru. Bylo potřeba všechno znovu rozeběhnout. Byly to krušné chvilky, ale nemohu si stěžovat. Uvědomuji si, jakou jsem prodělal havárii. Jiní skočí špatně do bazénu nebo do rybníka a skončí na vozíku. Myslím, že jsem ukousnul takových pět kočičích životů.

Obecně panuje názor, že jste měl velké štěstí, protože jste si zlomil obratle…
Štěstí bylo i v tom, že ať je Dakar, jaký chce, závodníci mají výborné zdravotní zabezpečení. A je jedno, jestli se jedná o lékaře nebo piloty, kteří přepraví zraněné do nemocnice, kde čekají špičkoví odborníci na „maso“.

To, co teď vyprávím, jsem zažil před dvěma roky, kdy jsem si v Argentině zlomil pánev. Letos mluvím o štěstí v tom smyslu, že i když jsem měl zlomený druhý obratel, při němž často dochází k poškození míchy, jsem relativně v pořádku. Uvědomuji si, že při té smůle jsem měl hodně velkou kliku. Za to, že žiju, jsem vděčný i svému trenérovi. Díky němu jsem na tom byl skvěle fyzicky a měl tělo samý sval. To mi pomohlo.

Jaká další zranění kromě páteře jste utrpěl?
Dozvěděl jsem se, že zranění páteře nebylo hlavní téma. Důležitější bylo v prvních dnech zachování životních funkcí, hlavně krevního systému. Měl jsem poškozené všechny tepny vedoucí do mozku. Nedostatečně se prokrvoval. Později jsem měl potíže se zrakem. Nesprávně jsem vnímal barvy a zajímavé bylo, že mi po návratu nějaký čas sladké chutnalo slaně a slané sladce.

Víte, jak došlo k pádu?
Ne, nikdo u toho nebyl. Zvláštní je, že motorka nebyla moc rozbitá. Z deformací některých komponentů ale vyplývá, že se musela najednou zastavit. Náhle jsem vyletěl a ani jsem před sebe nestačil dát ruce. Jinak bych je měl polámané. Měl jsem ale kompresní fraktury hrudní a krční páteře.

Máte tušení, co vás katapultovalo?
Asi jsem přeletěl horizont a pod ním byla propadlá cesta. Po dopadu do nafoukaného písku muselo dojít k náhlé a rychlé kompresi stroje a já vyletěl ze sedla. To je ale domněnka, a je dobře, že si nic nepamatuju. Pochopitelně ani to, že pro mě přiletěl vrtulník a v poušti mě intubovali, protože jsem byl v bezvědomí a nedýchal. Nedávno se mě ptal neurochirurg, jestli nemám z bouračky noční můry, a hrozně se divil, že ne. Mozek ji nezaznamenal…

Neměl jste po prvním zranění obavy, že vás může zase něco potkat?
Každý závodník o nebezpečí ví, ale vůbec o tom nepřemýšlí. Nebo si ho spíš nepřipouští. Těžko se to vysvětluje, je to svým způsobem tabu. Víme, že motorkáři na Dakaru umírají, ale děláme, jako by se nás to netýkalo.

Od vaší nehody brzy uplynou čtyři měsíce, jaká je vaše současnost?
Chodím, nemám bolesti, jezdím autem, po fyzické stránce jsem na tom líp než psychicky… Několik týdnů jsem jezdil do Hradce Králové na cvičení podle Vojtovy metody a musím říct, že je to zázrak. Díky tomu jsem mohl odložit berle. Poslední dobou se pokouším o běh, po dlouhé době jsem vytáhl koloběžku. Pomáhá mi to hlavně psychicky, že se nějak zaměstnám. Kromě sebe jsem byl zvyklý starat se i o tým, ale dva měsíce jsem teď nemohl dělat nic, a to bylo na palici.

Máte už vyhráno?
Léčba ještě nekončí. Za týden musím Na Homolku ještě na chirurgický zákrok s tepnami. Snad to bude poslední věc oběhového systému. Pak by se měla řešit už jen páteř. Jsem hůř pohyblivý, což mě někdy štve, ale na druhou stranu si musím uvědomit, že všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Použiju klišé zdraví je nejdůležitější, to si nekoupí ani nejbohatší člověk na světě.

Motorka vás neláká?
Ještě jsem na ni nesedl, ale je to i tím, že nejezdím v provozu. Bojím se aut. I devadesátka je ohromná rychlost. Určitě se ale brzo někde po polní cestě kousek svezu. Na víc nemám ambice, chybí mi fyzička.

Co vaše závodní budoucnost?
Motorku miluju, je součástí mého života. Otázkou je, jestli se vrátím na Dakar. Mým problémem je to, že jsem přesvědčením závodník. Jakmile vyrazím, dávám tomu všechno. Jsem maximalista. Vždycky jsem chtěl konkurovat nejlepším na světě, ale po tom, co se stalo, vím, že bych nedokázal tolik riskovat. Už kvůli manželce Tereze a synům Oliverovi a Alexovi. Vždyť motorka na písku letí sto osmdesát, a ty se řítíš a pořádně nevíš kam. Teď přemýšlím jinak a ptám se, jestli to stojí za to.

Probíral jste další kariéru s partnery?
Ještě mi nikdo nezavolal, ale určitě se k tomu časem dostaneme. Myslím, že mecenášovi povím, aby prachy radši strčil nějaký další Ledecký. Dvě olympijské medaile mají smysl. Příčí se mi, aby mi někdo platil za to, že Dakar dojedu.

InfografikaZdroj: Deník