Půjdeme si trochu víc po krku

21. 6. 2019

Basketbalista Jiří Welsch se definitivně loučí s kariérou. Vyzve svého kamaráda.

Jiří Welsch a Luboš Bartoň se loučí s kariérou. | Foto: ČBF

Jednou to přijít musí. Sportovní kariéra na vrcholové úrovni se nedá protahovat donekonečna. Samozřejmě nějaké výjimky se najdou, ovšem basketbalista JIŘÍ WELSCH k nim nepatří. Když se tento holický odchovanec pro něco rozhodne, tak své názory nemění. I když… Vloni v září ho pořádně svrběly ruce. Zítra definitivně uzamkne svojí hrací komnatu. A nebude v Pardubicích sám. Na Poslední souboj vyzve spoluhráče a kamaráda Luboše Bartoně, který má stejný záměr.

Uvědomujete si, že tohle je definitivní konec? Nebo už je to dávno pryč a tohle je pro vás jakási exhibice na závěr a už nebudete na žádné úrovni pokračovat?

Určitě už pokračovat nebudu! Beru to jako formální tečku za posledním soutěžním zápasem, který jsem odehrál už vloni. Jako definitivní tečku za svou kariérou. Připravoval jsem se na ni v nižších soutěžích, k čemuž jsem se nechal přemluvit. Moje předsevzetí je takové, že až odehraju tento Poslední souboj, tak to doopravdy bude poslední souboj.

Na loučení jste čekal více než rok. To je dost dlouhá doba na přemýšlení. Nenapadlo vás, třeba i ve vteřinové myšlence, vrátit se do kolotoče velkého basketbalu?

Musím se přiznat, že jsem měl jeden slabý moment, který se proměnil v silný záchvěv. Bylo to v září v Pardubicích při zápase kvalifikace mistrovství světa proti Rusku. Pohltila mě ta neuvěřitelná atmosféra. Prožíval jsem s kluky, jak se na dosah přiblížili šampionátu v Číně. V ten moment mě zamrzelo, že už nejsem součástí nároďáku. V tu chvíli jsem chtěl zpátky. Jinak mě v průběhu roku nenapadlo se vracet.

Když jste během kariéry přemítal, jak končit, naskočil vám pompézní způsob nebo jste spíše pomýšlel na rozlučku v tichosti?

Upřímně řečeno, v takovémto až gigantickém formátu jsem si to nepředstavoval. O to více mě přípravy bavily a hodně se na akci těším. Jinak jsem uvažoval spíše o tichém odchodu, jako soukromou rozlučkou v Holicích. To, že se z toho stala veřejná věc, je ale nakonec pozitivní. Protože já už to nevnímám jako rozlučku svou a Luboše. Vnímám to jako setkání se svými kamarády, s fanoušky, kteří podporují český basketbal, který nyní prožívá úžasné období.

Kruh už se uzavřel, když jste vrátil do Pardubic k poslednímu angažmá. Teď na stejném místě uzavíráte definitivně kariéru. Jste rád, že se tak děje blízko vašich Holic?

Jsem rád, že když se nehraje v Praze, takže to jsou Pardubice. Když jsme se rozhodovali, kde Poslední souboj uspořádáme, přikláněl jsem sek pražské, neutrální variantě. Rozloučit se v našem hlavním městě, v hezky zrekonstruované hale na Spartě, kde jsem také hrával. Pardubická varianta je stejně dobrá, ne-li lepší. Což se ukázalo i v kvalifikaci. Třetí variantu si nedokážu představit.

Exhibice se nesou v přátelském duchu. Bude se tak odehrávat tento zápas, nebo do toho oba dáte „poslední zbytky“ basketbalových sil? Je pro vás rozdíl loučit se výhrou nebo prohrou?

(úsměv) Je pravda, že jsem se nikdy nepovažoval za hráče pro exhibice. Akce typu All Star Game byla pro mě spíše utrpením. Vůbec jsem nevěděl, jak se mám na tom hřišti chovat a co přesně dělat v rámci basketbalové show. Tahle ale bude mít svůj náboj. Luboš to neustále hecuje. Vloni jsem se účastnil jedné rozlučky ve Slovinsku, která skončila předem domluvenou remízou. My, ale nic dopředu neplánujeme! Půjdeme si trochu více po krku, ať vyhraje ten lepší tým. Samozřejmě bych se rád rozloučil vítězstvím.

Jak se rodila nominace? Odmítl někdo?

O dnešní sestavě jsem měl jasno už v říjnu. A s potěšením musím konstatovat, že mně nikdo z plánovaných lidí neodmítl. Toho si obrovsky cením. Je to dané tím, že jsem nehleděl jenom na basketbal, ale upřednostnil lidi, ke kterým jsem si vytvořil nějaký vztah.

Neměl jste nutkání předvést publiku někoho z vašich časů v NBA?

Měl. I když jsem si uvědomoval, že je to těžší. Už jen logisticky. Přesto jsem to zkusil. Pomýšlel jsem a na tři jména a ty také kontaktoval. Bohužel ani jeden nevyšel.

Můžete být konkrétní?

Prvním byl Toni Kukoč, se kterým jsem hrával v Milwaukee. Mluvil jsem s ním v listopadu a předběžně mně účast přislíbil, ale v únoru odmítl. To mě zamrzelo, protože Toni byl člověk, který mě hodně ovlivnil nejen po basketbalové stránce.

Druhým byl?

Steve Nash. S ním jsem dlouho nemluvil a nepodařilo se mi na něj dlouho napojit. Povedlo se mi to před dvěma měsíci. Vyměnili jsme si několik zpráv, ovšem telefonicky jsme se míjeli. Když jsem mu sepsal, proč bych ho chtěl pozvat do České republiky, tak naše konverzace ustrnula. Od začátku jsem tomu moc šancí nedával a jeho účast bych bral jako extrémní bonus.

A ten třetí do party?

Paul Pierce. Přes našeho společného agenta v Americe se mi ho podařilo kontaktovat, nicméně po jedné zprávě naděje zhasla. Ale chápu, že ti lidé jsou ohromně vytíženi. Dostat k nám někoho z Ameriky není tak jednoduché jako třeba ze Španělska či Slovinska.

Jak vaši přátelé reagovali na pozvánku do Welsch teamu?

Okamžitě byli nadšení. Ani u jednoho jsem nepocítil nějaké zaváhání. Naopak jeden z nich Germán Gabriel, předpokládám pro fanoušky nejméně známé jméno, ale pro mě obrovská osobnost, se na to i se svou ženou hodně těšili. Jenže na poslední chvíli, kvůli miminku, nedorazí. Oba dva mě bombardují zprávami, jak jsou zdrcení.

Střetli jste se s Lubošem Bartoněm už ve výběru hráčů, a jak jste případně vyřešili střet zájmů?

(usměje se) Do kolize jsme se dostali pouze s jedním jménem. Tím byl Boniface N'Dong. Já jsem s ním hrál v Malaze a Luboš v Barceloně. Troufám si říct, že vyhrál ten rychlejší. A tím jsem byl já. Byl to hned druhý člověk, kterému jsem psal.

Co se vám jako první vybaví při slovu basketbal?

Obrovská láska a vášeň, která postupem času získala nádech práce. Basketbal zásadním způsobem formoval můj život. Mám velkou fantazii, ale nedokážu si představit, kam by se můj život vyvinul, kdybych nehrál basket. Protože všechno, co jsem měl možnost zažít, poznat a potkat lidi, tak to bylo díky basketbalu.

Zdroj: ČBF