Pozemnímu hokeji se aktivně věnuje již pětadvacet let. Teprve před pár dny se však dočkal výrazného úspěchu. Marek Machút dovedl jako kapitán mužstvo Slavie Hradec Králové ke stříbrným medailím v extraligové halové sezoně. I když je nejen sportovně, ale hlavně pracovně hodně vytížen, našel si chvilku pro následující rozhovor.

Jak vysoko hodnotíte zisk stříbrných medailí?

Pro mne osobně je to ten největší úspěch. Myslím si, že totéž platí u většiny mých spoluhráčů.

Co rozhodlo o tom, že jste se probojovali až do finále?

Podle mého názoru to byl klíčový semifinálový duel s Rakovníkem. V základní skupině jsme s ním dvakrát prohráli, ale když šlo do tuhého, tak jsme až nečekaně vysoko zvítězili. Zahráli jsme výborně jako tým, do puntíku byla dodržena taktika, kterou nám trenér Bárta naordinoval. Hodně důležité bylo i to, že se nám dařilo proměňovat trestné rohy.V předchozích zápasech tomu tak nebylo.

Přitom mnoho nechybělo a vše mohlo dopadnout ještě lépe…

Já se na to dívám reálně. Nevím, co by se muselo stát, abychom nad Slavií Praha zvítězili. Je pravda, že jsme ji porazili na mezinárodním turnaji v Praze a jednou v základní části. Na rozhodující bitvy se však Pražané výrazně posílili o Procházku s Vackem, kteří působí v zahraničních soutěžích. Najednou tam bylo plno individualit, v neposlední řadě rozhodla jejich zkušenost z mezinárodních zápasů. Co si budeme namlouvat – sestava, která proti nám vyběhla, to byl juniorský a seniorský nároďák dohromady. To je pochopitelně znát.

Při absenci Procházky a Vacka by vaše šance na titul stouply?

Určitě. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nemůžemes tím nic dělat. Slavia tyhle dva borce měla a oni jí výrazně pomohli k titulu.

Vsítil jste deset branek. Z pozice obránce je to dost, souhlasíte?

Není to špatné, ale mohlo to být ještě lepší. Po tom, co nám ze sestavy vypadl Honza Melzer, jsem byl pověřen zahráváním trestných rohů. Většinu branek jsem vstřelil z těchto standardních situací. Ale jak říkám, moje střelecká produktivita mohla být ještě vyšší.

V těchto dnech se již připravujete na extraligu pod širým nebem, kterou máte dobře rozehranou…

V tuhle chvíli jsme na druhé příčce díky lepšímu skóre před Liticemi. Hlavní cíl, který jsme si dali, je postup mezi čtyři nejlepší celky a hrát o medaile. Doufám, že se nám to podaří splnit. Vidím to tak, že v semifinále, pokud se nestane nic mimořádného, narazíme na Litice. Je to pro nás hodně nepříjemný soupeř, na kterého se špatně hraje. Moc bych si přál, abychom po základní části skončili druzí, a tím pádem hráli případně třetí rozhodující duel na domácím hřišti. (hraje se na dva vítězné zápasy – pozn. aut.)

Pokud se probojujete do finále, zahrajete si evropský pohár.

Pro spoustu hráčů by to bylo vyvrcholením sportovní kariéry. Když to řeknu s nadsázkou, tak někteří už přesluhují, což se týká i mne. Každopádně pro celý klub i město by to byla velká událost. Něco podobného v Hradci ještě nikdy nebylo.

Loni na podzim jste hostoval v Bratislavě. Jaký je rozdíl mezi českou a slovenskou nejvyšší soutěží?

Musím říci, že obrovský. Na Slovensku je strašně málo týmů, chybí odpovídající kvalita. Jediným zpestřením je Interliga, ve které tým Bratislavy hraje s celky z Chorvatska, Maďarska a Slovinska. Na podzim u nás hostovalo pět pozemkářů z Bratislavy. Všichni jsou moc rádi, že za nás mohou hrát. Osobně bych měl za Bratislavu hrát i na jaře, pokud to nebude kolidovat se zápasy Hradce. Zatím to vypadá, že vše se sladí k oboustranné spokojenosti. Na podzim jsem tam jezdil ještě se spoluhráči Michalem Suchým, Martinem Tomsema Tomášem Ellingerem.

Jak dlouho se věnujete pozemnímu hokeji?

Budete se divit, ale aktivně hraji od roku 1984. Většinu kariéry jsem prožil v hradecké Slavii, hostoval jsem však i v Jičíně, Kbelích a Liticích.

Tento amatérský sport vás však neživí. Čemu se věnujete?

Pracuji na pozici obchodního ředitele pro společnost, která zásobuje nezávislý trh drogistickými výrobky.

Vydáte se i na trenérskou dráhu?

V tuhle chvíli si nedokážu představit život bez hokeje. Pokud vydrží zdraví a budu mít odpovídající výkonnost, chci ještě aktivně hrát. Jednou třeba usednu na lavičku také jako kouč. Jinak působím v klubu jako funkcionář a pískám i zápasy první ligy pozemního hokeje. Někdy je to opravdu zápřah, ale zatím to zvládám. Přednost má pochopitelně moje hráčská kariéra.

Roli kouče jste si částečně vyzkoušel, asistoval jste trenérce žen Polákové. Navíc jste měl v týmu i přítelkyni…

Řeknu otevřeně, že trénovat muže a ženy je veliký rozdíl. Děvčata si málokdy dají říci, co se po nich chce. Z mé strany to byla výpomoc trenérce Polákové při trénincích. Také jsem sledoval hru soupeřek a podílel jsem se na přípravě k zápasu. Ale rozhodující slovo měla ona. V týmu hraje i moje přítelkyně, ale nic jsem jí neslevil. Složitější to bylo asi pro ni. Rozhodně nehrozí, že bych trénoval ženský tým. Holky jsou někdy až moc chytré, chlapi si dají říci.

Co byste dodal závěrem?

Moc bych si přál se Slavií vybojovat účast v evropských pohárech. Tím by se jen potvrdilo, že pozemní hokej máv Hradci Králové budoucnost. Snad by se konečně začal stavět nový stadion se speciálním povrchem pro tento sport.

Jan Skalička