Zkušená čerstvě dvaadvacetiletá obránkyně Lucie Rejlová vzpomíná v našem rozhovoru na historické působení ženského národního týmu, které se odehrálo začátkem léta v pardubické Tipsport Aréně. „Nezapomenutelný úspěch,“ usmívá se sympatická hráčka, jnž se nenechala vyřadit ani zraněním ramene.

Lucko, zanedlouho to sice už budou dva měsíce, co jste se ze zlata radovaly přímo na hřišti, jsou ale ty myšlenky stále čerstvé?
Několik týdnů po skončení šampionátu jsem tím stále žila! S holkama jsme si pořád psaly, že si chybíme, a že se určitě musíme zase vidět. Trvá to pořád, takže to je i nadále super a ještě dlouho z toho budeme všechny žít.

Sešla se i v Pardubicích tedy znovu skvělá kabina?
Jednoznačně, tohle naše přátelství teď jen tak nepůjde rozpustit, to je do konce života. (směje se)

Jak šel na začátku mistrovství čas, tak jste si na úvod připsaly dvě hladké výhry a z toho povedené skóre 17:0, to muselo na psychiku také hodně pomoct, že?
Máte pravdu, ovšem začátek sice výsledkově na jedničku byl, ale jednalo se o povinné výhry a my navíc nebyly úplně spokojeny. Na to, kolik jsme měly střel, jsme totiž daly málo branek. Ono to tak ale nevypadá, co? (směje se)

To máte pravdu, ovšem skóre zkrátka mluví za vše, takže určitě převahovala ta pozitiva, ne?
To je jasné, byly jsme spokojeny, protože každá výhra se počítá, měly jsme sice lehčí soupeře, ale alespoň jsme se rychle sehrály a rozehrály pro zbytek turnaje.

Návštěvy na vaše zápasy se postupně zvyšovaly a ke konci to byla na ženský hokejbal obrovská čísla. Čekaly jste to v kabině, že byste mohly až takto táhnout lidi do hlediště?
Na fanoušky jsme se těšily a byly jsme samozřejmě v očekávání, kolik jich bude chodit. Už na přípravných kempech podstatě několik měsíců dozadu jsme byly upozorňovány, že nemáme být připravené jen fyzicky, ale také psychicky. Takže to pro nás nějak stresující nebo svazující nebylo.

A jak se vám osobně hrálo třeba skoro před třemi a půl tisíci diváky…?
Osobně musím říci, že dobře. Měla jsem v hledišti i svoje kamarády, rodinu, takže to bylo krásné. Ty lidi vnímáte, že jich je v hledišti tolik a také slyšíte jejich podporu, ale když jdete na hřiště, tak se soustředíte už jenom na hru.

Neříkejte mi, že jste se ale na střídačce někdy kolem sebe nebo na záběry do hlediště nepodívala?
Nám bylo jednoznačně řečeno, že pro nás kostka nad hřištěm neexistuje!

Rozumím, ale to přeci nejde dodržet…
(usmívá se) To je fakt, občas jsem se koukla, možná občas více. (směje se) Bylo to neuvěřitelné, v takovéto atmosféře jsme ještě hokejbal nehrály a byly to nepopsatelné chvíle. Naštěstí jsem vždycky dokázala rychle přepnout a na hřišti odvést maximum. Ono já hokejbal hraji už déle, takže to dokáži korigovat.

Před semifinále jste čerstvě věděly, že pokud se vám podaří porazit Slovenky, tak půjdete do finále velice nečekaně proti Američankám, jejich účast ve finále předpokládal jen málokdo. Jak hodně velký hnací motor to byl?
Obrovský! My jsme totiž nikdy proti Kanadě nevyhrály a doufaly jsme samozřejmě, že dojdeme v Pardubicích do finále, kde jsme počítaly s Kanaďankami. Nic jiného nás ani nenapadalo, takže Američanky pro nás byly obrovským překvapením. A bylo to super, protože jsme věděly, že v případě postupu, jsme ke zlatu blíže, jelikož jsme Ameriku ve skupině porazily a věřily jsme si na ni i podruhé.

Lucie Rejlová se spoluhráčkami.

Finálový zápas pak byl plný zvratů a rozhodnout muselo až prodloužení. Bylo to podle vás to nejlepší, co vrchol ženského světového hokejbalu mohl na závěr loňského ročníku nabídnout?
Já jsem o tom přesvědčená! (usmívá se) Pro diváky to byl atraktivní zápas a ve finále výsledkově i pro nás. Kdybychom vyhrály třeba 3:0, tak by to nebylo takové. Takto to opravdu bylo plné zvratů, divákům a i nám se zatajoval dech. (směje se) Zkrátka nikdo neměl do poslední chvíle nic jasné, a to napínavost a atraktivitu toho zápasu umocňovalo.

Vzpomínáte si ještě na ty první vteřiny po vítězné brance?
Já ten gól naživo ani neviděla! (směje se) Vydýchávala jsem předchozí střídání, takže jsem seděla na střídačce a najednou jsme všechny začaly křičet, tak jsem se rychle koukla a už jsme běžely k bráně. Vše to bylo v obrovské euforii, prostě to tam najednou padlo a všechno se zastavilo. (usmívá se) Všechny jsme plakaly, protože jsme dosáhly našeho velkého cíle a byly jsme najednou mistryně! Když se nad tím teď zamyslím, tak mi přijde, že jsme se po té rozhodující brance u mantinelu radovaly strašně dlouho.

I před letošním šampionátem proběhl přípravný dvouletý cyklus, ve kterém se postupně tvořil tým. S blížící se finální nominací se kádr zužoval a musely jste pracovat na sto procent, abyste o místo nepřišly. Dolehla na vás po nějakém z posledních kempů nervozita, že byste třeba o své místo zrovna vy mohla přijít?
Já byla nervózní hodně a často! To, že jsem to pokazila, mi přišlo snad po většině kempech. (směje se) Ten jeden z posledních kempů jsme měly v Pardubicích, kde jsme si vyzkoušely všechno, jak to tam bude fungovat, takže třeba i ubytování. No a samozřejmě jsme tam měly především tu herní část, která se mi ale vůbec nepovedla, a to jsem se pak hodně divila, že mě trenér v kádru nechal. (směje se) Naštěstí jsem se na mistrovství psychicky zvedla a dokonce jsem tam vyhrála cenu obránkyně, což mě samozřejmě potěšilo.

Ovšem do karet vám jistě hrála stabilní výkonnost a už větší zkušenosti s mezinárodním ženským hokejbalem…
Myslím si, že opravdu hraju konstantně a nemám nějaké herní výkyvy. Teďka jsem se zkrátka zasekla na nějaké úrovni.

Zasekla, to myslíte určitě v dobrém slova smyslu, že?
(směje se) To úplně nevím, ale člověk se rozhodně vždycky může zlepšovat. Možná mě trochu uklidňovalo, že hraji s klukama extraligu staršího dorostu, neustále jsem na tréninku a každý víkend na zápasech. Takže jsem před šampionátem stres z toho, že bych to třeba zrovna neuměla s hokejkou nebo že bych na tom nebyla dobře fyzicky, neměla. Byla jen otázka, zda budu dostatečným přínosem pro tým, o čem musel rozhodnout pochopitelně trenér.

Dá se tak trochu říci, že jste alespoň takovou tu psychickou podporu mohla čerpat z toho, že jste věděla, že máte z kádru jedno z největších hokejbalových vytížení, jak jsme zmínili, podstatě každý víkend hrajete a máte několik tréninků týdně?
Podvědomě jsem to určitě vnímala, určitě stále bylo co zlepšovat, takže jsem možná trochu mohla být, jak to říci, namyšlená, že vím, že hraji mládežnickou extraligu s klukama, takže vlastně na vyšší úrovni, než bych jako holka normálně měla hrát. Ovšem tohle jsem musela z hlavy pouštět pryč a snažit se neustále na plné obrátky.

Vy pocházíte sice od Pardubic, většinu svého času ale od studia trávíte v Hradci Králové, kde také hrajete hokejbal. Každopádně mistrovství pro vás bylo tedy podstatě na domácí půdě, byla ta tendence nechybět tam o to větší?
Chtěla jsem tam hodně, opravdu strašně moc! Jednak kvůli rodině, která mě mohla vidět v národním dresu na domácím šampionátu. Rodiče mě totiž v hokejbalu podporují od mala, věnovali mi spoustu času, vozili mě na tréninky a zápasy. Věřím, že to byl i pro ně zážitek a zároveň poděkování, za ten všechen čas, co jsme společně hokejbalu věnovali.

Vzhledem k tomu, že hrajete hodně s chlapci, tak jste se určitě setkala za svoji kariéru s nějakými negativními ohlasy, a tohle byla z vaší strany také jednoznačná odpověď.
Je to pravda. To, že jsem mohla hrát takto v domácím prostředí, tak jsem zároveň mohla ukázat i těm lidem, kteří mi nevěřili, a klukům, kteří mě dříve podkopávali a říkali, že holky nemají hokejbal hrát, že to nehraji jen tak pro zábavu a skutečně to také umím. Takže doufám, že jsem ukázala, že jsem v tom taky sakra dobrá! (rozesměje se)

Máte za sebou určitě vaši nejúspěšnější sezonu, zlatý kov pro vás bude do další práce jednoznačně tou nejlepší možnou motivací, že?
To je pravda, za zlatý hattrick bych se nezlobila! (usmívá se) V hlavě úspěch z minulé sezony budu mít dlouho, myslím, že dokonce chudáci moje děti to budou muset jednou poslouchat. (směje se)

Ondřej Novotný