Takže žádný výlet do Olympijského parku? „Ne, asi to nedopadne." Jenže se netrefil. Ani trochu.

Do města musel. Ale zavinil si to sám. Ve stíhacím závodě vybojoval stříbrnou medaili, takže byla potřeba do města vyrazit, vystoupat na stupně vítězů a vyzvednout kulatý poklad.

Nakonec cesta do Soči dopadla a nebyla úplně marná, že ne?
(usmívá se) Plány takové fakt nebyly. Ale kdybych věděl, že mi je nabourá něco podobného, rozhodně nepohrdnu. Byl to pro mě hodně příjemný zážitek, v individuálním závodě jsem se něčeho takového dočkal úplně poprvé. Super!

Máte informace, jak to vypadalo doma v Letohradě? Co jsem slyšel, město málem spadlo…
Asi to bylo velké, hodně velké. Byl jsem ve spojení se starostou, všechno se zastavilo, všichni sledovali biatlon a pak se mohutně slavilo. Na náměstí visí i nějaká olympijská vlajka. Někteří vzkazovali, ať už hlavně nejsou žádné medaile, jinak skončí na protialkoholním léčení. (usmívá se)

Vzpomínám, že jednou jste popisoval biatlonové letohradské oslavy slovy „bouřlivé a velké". Uvědomujete si, že se vás budou týkat po návratu taky?
Starosta chtěl dělat po návratu nějaké setkání. Takže asi něco bude, ale spíš půjde jen o takovou prezentaci, oslava to moc velká nebude. Ta nás čeká asi až na jaře. 
A já vím, tam to hodně velké asi bude…

Jak vlastně vypadal den čerstvého olympijského medailisty?
Ráno jsem byl na tréninku, byl to takový lehký výjezd, trochu jsem něco postřílel 
a pak už se chystal na cestu do města. Nezdá se to, ale je to docela dlouhá procedura, která zabere dost času.

Přebírání medaile u olympijského ohně… Velký zážitek?
Pro mě to byla chvíle, na kterou asi nikdy nezapomenu. Po závodě jsem si atmosféru a emoce užíval asi víc, tam byly větší. Ale tady to bylo s medailí, takže taky hodně speciální pocit.

Jak se vám vlastně ten kulatý kousek stříbra na krku líbí?
Nevím, kolik medaile váží, ale je teda docela dost těžká. Půl kila bude mít určitě… Moc se mi líbí, zpracování je nádherné, vevnitř je nějaké sklo. Povedla se jim.

Co jí přidat ještě nějakou sestřičku?
(usmívá se) Uvidíme, ještě máme před sebou čtyři závody, prostor tam je.

Jako první z biatlonistů získal medaili Jaroslav Soukup, zkoumal jste ji?
Ukazoval nám ji. Navíc na ni neměl ani žádný futrál, takže byla jenom na stolku 
a mohl jsem se na ni kdykoliv kouknout.

Z pověrčivosti jste na ni radši nesahal?
Ale ne, sáhnul jsem si na ni.

Vy si medaili někam uložíte, nebo ji hodíte taky na stůl?
Asi si ji budu muset dát taky jen na stoleček nebo do šuplíku, nic na ni nemám. Jardovi ale pak taky nakonec přinesli krabičku, takže ji asi dávají s jednodenním zpožděním. (usmívá se)