Triatlonista musí být pořádný tvrďák.

Rodačku z Náchoda Vendulu Frintovou, která se na olympiádu v Londýně připravuje i v pardubickém bazénu, byste na nějakého velkého drsňáka netipovali.

Drobná slečna má ale pořádně tuhý kořínek. Nerozhází ji ani kolaps.

Boule a monokly jsou v plavecké části triatlonu na denním pořádku. Před čtyřmi lety ji v Pekingu jedna ze soupeřek stáhla po startu pod vodu. „Jakmile vám dá někdo ránu, tak je lepší se s ním moc nemazat a oplatit mu ji. Jinak to nejde. Dostali byste akorát další," popisuje náchodská bojovnice, co se děje v plavecké části. Tady není místo pro bábovky.

Musíte vidět na startu rudě?
Strkanice, to je úplně běžná věc. Někdy se nás vrhne do vody i sedmdesát a první bójku máte po nějakých tři sta metrech. Bitka je v tu chvíli pořádná.

Platí, že musím kopnout, jinak dostanu od jiných sama naloženo?
Úplně ne. Já se třeba snažím plavat fér. Čím víc se chcete prát, tím je větší pravděpodobnost, že vás to vyhodí z rytmu. Ale jasně, jakmile vám dá někdo ránu, tak je lepší se s ním moc nemazat a oplatit mu ji. Jinak to nejde. Dostali byste akorát další.

Na poslední olympiádě v Pekingu vás jedna ze soupeřek pod pěti kruhy pěkně přivítala, že?
Jedna závodnice mě stáhla pod vodu, ztratila jsem nějakých deset pozic. Pak se přede mnou rozdělilo startovní pole do balíků a já ten první nechytla. Jinak mohlo být moje umístění lepší.

Myslíte, že to byl úmysl?
Někdy se to stane. Často záleží i na čistotě vody. Jakmile v ní je vidět, rozeznáte, kdo v jakém dresu plave a soupeřka se dá snadno určit. V Londýně voda ale moc čistá nebude.

Pamatujete si, kdo vám na minulé olympiádě tak zavařil?
To víte, že ano.

Neměla jste chuť té dobračce vypustit kolo?
Ona se pak na olympiádě sama přimotala do hromadného pádu, takže ani nedokončila závod.

Co se honí hlavou ve chvíli, kdy cítíte formu, ale na začátku vás někdo stáhne pod vodu a naděje na dobrý výsledek je rázem v tahu?
Cítíte, že je to hrozně nefér. Štve vás, že se najde někdo, kdo se nesnaží o dobrý výsledek, ale pokazí závod někomu jinému. Musíte se s tím však vyrovnat.

Může vás takový zážitek i posílit?
Jo, myslím, že jo. I když ve vodě mám problémy pořád. Jde fakt o to se s tím neprat. Když plavete více vepředu mezi lepšími závodnicemi, ty vědí, že nemá cenu se někde strkat. Tam k takovým bojům nedochází. Plavání je pak mnohem jednodušší.

Máte už pro Londýn vymyšlenou taktiku, nebo ji budete pilovat až na místě?
Chtěla bych co nejlépe zaplavat. Uvidíme, jakou dostanu startovní pozici, budou se vybírat dva dny před závodem. Jestli budu stát vedle nějakých lepších plavkyň, půjde o to, hned jim skočit do nohou a odplavat s nimi co nejrychleji. A jestli to nevyjde, budu se muset za každou cenu vyhnout té mele.

V květnu se vám stala nemilá příhoda v Mexiku. Dvacet metrů před cílem jste zkolabovala. Jak se to přihodilo?
Sama ani nevím. Vůbec nic si z toho nepamatuji. Probudila jsem se až po několika hodinách v nemocnici. V tu chvíli jsem neměla ani potuchy o tom, že jsem někde závodila. Zkolabovala jsem kvůli velké dehydrataci a taky proto, že jsem přiletěla dva dny před závodem. Časový posun je v Mexiku sedm hodin, navíc tam bylo o třicet stupňů tepleji, než jsem byla zvyklá. To nebylo zrovna ideální.

Tělo řeklo stop…
Zareagovalo na to a se závodní zátěží se nevyrovnalo. Ve stínu bylo snad čtyřicet stupňů, organismus zažil docela šok.

Povězte, jak se marodí v mexické nemocnici?
Byla jsem docela překvapená, rozhodně jsem to čekala horší. Byla jsem i v nemocnicích ve vyspělejších státech a mexická nemocnice byla na velmi vysoké úrovni. S péčí a personálem jsem byla spokojená.

Fotka, jak ležíte a čouhají z vás různé hadičky, vypadala ale docela strašidelně…
(usmívá se) Dostala jsem kapačky, kyslík a pak nějaké ty další hadičky. Ani vlastně nevím, co všechno mi tam dávali. Ale pomohlo mi to.

Musí být extrémně náročné se při triatlonu připravit na tři disciplíny najednou. Jde to, aniž byste nějakou zanedbávala?
Jde, každý má nějakou slabší a nějakou silnější disciplínu. Trénujete vždycky to, co potřebujete nejvíc. Nedá se říct, že by všichni jeli podle nějakého univerzálního plánu. Příprava je u každého hodně individuální.

V Česku je docela oblíbený pivní triatlon. Zkusila jste ho někdy?
To opravdu ne (směje se). Nedopadlo by to vůbec dobře, určitě by to nebyla moje parketa. Pivu totiž vůbec neholduju.

Vážně byste ani jednu z disciplín za pití piva nevyměnila?
Že bych třeba vyškrtla plavání? No, radši ne (směje se).

Dobrá, nechme pivo být. Od triatlonu si  prý odpočinete navlékáním korálků. Je to pravda?
Ano, musíte mít něco jiného než jenom sport. Fyzická i psychická zátěž je při našem sportu vážně docela náročná. Je dobré se nějak odreagovat. Věnovala jsem se tomu, i když jsem byla zraněná. Ruční práce totiž učí trpělivosti, myslím, že i to mi pomohlo návrat neuspěchat.

Co s vyrobenými šperky pak děláte?
Něco si nechám. Nejvíc jich ale rozdám příbuzným. Můj veškerý sociální život totiž většinou končí cestou na trénink. A tam to moc neunosím.

Kdybyste vyhrála olympiádu, dal by se pak s vašimi výrobky rozjet docela slušný byznys. Korálky od medailistky by šly na dračku…
(usmívá se) Tohle mě vůbec nenapadlo, ale uznávám, že je to zajímavá myšlenka.