Poprvé v životě se zúčastnila zápasů B divize Poháru vítězů pohárů v pozemním hokeji. Tentokrát nikoliv jako aktivní hráčka, ale jako rozhodčí. Pro třiadvacetiletou kapitánku hradecké Slavie BarboruŠvenkovou to bylo něco nového. Vždyť pískat finálový turnaj druhé nejvyšší evropské soutěže se nepoštěstí každému. Po návratu domů poskytla Deníku zajímavé informace.

Báro, kde se turnaj konal a kdo vás coby rozhodčí kontaktoval?

Turnaj se uskutečnil ve francouzském městě Lille. Z českých klubů se poháru zúčastnily hráčky Rakovníka. Podmínkou je, že každý musí na podobnou akci vyslat rozhodčí. Vzhledem k tomu, že druhý celek naší extraligy tuto podmínku nesplňoval, byla jsem oslovena kapitánkou Kateřinou Kříženeckou, zda bych nechtěla jet pískat do Francie. Po zvážení jsem kývla. U nás pískám jen dorosteneckou ligu, a najednou přede mnou byly mezinárodní zápasy.

Byla jste hodně nervózní?

To víte, že ano. Po příletu do Lille jsem vrchní rozhodčí turnaje oznámila, žen emám potřebné zkušenosti. Chtěla jsem se nejprve trochu rozkoukat. Souhlasila, ale druhý den jsem do toho spadla, jak se říká, po hlavě.

Jaká byla premiéra?

Pískala jsem duel Wales – Irsko, který skončil 0:5. Musím však přiznat, že v některých okamžicích mi hodně pomohla zkušená ruská rozhodčí, se kterou jsem bydlela na pokoji.

Co bylo dál?

Poté jsem rozhodovala zápas Francie – Rusko. Hrálo se ve skvělé divácké atmosféře, v hledišti bylo šest set fanoušků. Po sedmdesáti minutách byl stav 2:2. V tomto klání už jsem si víc věřila, nervozita ze mne spadla. Ve třetím a zároveň mém posledním vystoupení jsem řídila duel Bělorusko – Rusko, který skončil výhrou Bělorusek 2:0. Bylo to hodně vyhecované, ale oba týmy nakonec postoupily do A divize, což jsem jim přála. Když jsem viděla třeba jejich rozcvičku před zápasem, tak jsem jen zírala. Vše se dělá v maximálním tempu, nikdo nic neodflákne. To se u nás nevidí. V zápasech se maká na doraz, k rozhodčím si nikdo nic nedovolí.

Byla jste sama se sebou spokojena?

Každopádně to pro mne byla další obrovská zkušenost. Z aktivní hráčky jsem najednou byla rozhodčí. Poznala jsem nové lidi, čtyři dny jsem mluvila v jednom kuse anglicky, což dá docela zabrat. Na závěrečném hodnocení mi bylo doporučeno, abych v této činnosti pokračovala.

Co vy na to?

Zatím upřednostňuji hráčskou kariéru. Mým prvořadým cílem nyní je zachránit v Hradci extraligu. Dorosteneckou ligu budu pískat dál. Třeba se na podobnou akci, jako byla ta ve Francii, ještě někdy podívám.

Jan Skalička