Jejich vrstevníci už většinou sportují pro zábavu. Oni naopak stále pomýšlejí na mety nejvyšší. Aby ne. Hradečtí skeetaři LEOŠ HLAVÁČEK (nar. 30. října 1963) a JAN SYCHRA (nar. 21. března 1969) stále patří ve své disciplíně k absolutní světové špičce. Dosaženými výsledky to letos jenom potvrdili.

Předpokládám, že na uplynulou sezonu budete oba vzpomínat v dobrém?
L.H.: Za sebe mohu říci, že určitě. Mám z ní dobrý pocit. Je pravda, že některé dobře rozjeté závody jsem mohl dokončit ještě lépe. Třeba na mistrovství Evropy. Ale jinak si nemůžu stěžovat. Těší mě, že jsme i v těchto letech s Honzou na domácí scéně kralovali a dobrou formu zúročili i na světových kolbištích.
J.S.: Hodnotím to podobně jako Leoš. Sezona byla celkem vydařená. Tedy až na mistrovství světa. Tam mi to nevyšlo.

Leoši, vám to naopak na světovém šampionátu v Mariboru střílelo. Skončil jste šestý. Finále se samozřejmě počítá jako velký úspěch, blízko však byla i medaile…
L.H.: To víte, že se to občas vrací. Jeden holoubek chyběl, ale tak už to chodí. Musím to brát z jiného úhlu. Několik závodů jsme si platili sami, krize zasáhla i náš sport. Vzhledem k vytvořeným podmínkám se finálová účast rovná obrovskému úspěchu. Střelecký svět jde čím dál víc dopředu. Pohybovat se ve špičce je rok od roku těžší.

Honzo, vy jste si z mistrovství Evropy v Osijeku přivezl bronz. Lze si nějak zdůvodnit kolaps na MS (37. místo), které se konalo o pár dní později?
J.S.: Nebyl jsem sám, komu to nevyšlo. Výpadek měli i lepší střelci, než jsem já. Třeba Nor Tore Brovold. Přisuzuji to hlavně krátké pauze. Dva a půl týdne mezi tak významnými akcemi není moc. Když dosáhnete většího úspěchu, je potřeba delší regenerace. Ale i měsíc je z mého pohledu málo.

Váš kolega však obstál na obou akcích. Na ME skončil sedmý, na MS šestý…
J.S.: Je to individuální věc. Někdo může závodit víkend co víkend. Jsou takové typy. Já jsem v tomhle jiný. Závodů střílím míň. Chci se na ně dobře připravit. Tuhle možnost jsem před MS neměl. Výkon šel poté zákonitě dolů.

Chuť jste si spravil na konci října v Pekingu, kde jste ve finálovém závodě Světového poháru obsadil skvělé páté místo…
J.S.: To mě opravdu potěšilo. Moc jsem takovému výsledku nevěřil. U nás už sezona dávno skončila. Pauza před tímto závodem byla veliká a ani podmínky k tréninku nebyly ideální. Navíc se vše odehrávalo na střelnici, která mi moc nevyhovuje. Obával jsem se i debaklu. (směje se) Nakonec se to povedlo. Ke všemu se střílelo v extrémních podmínkách. Místy sněžilo a bylo hodně pod nulou. Hned jak jsem odstřílel, běžel jsem se schovat a zahřát si ruce. Bylo to fakt drsné. Osobně mě hřál pocit, že jsem prolomil prokletí této střelnice. Nikdy se mi na ní nedařilo.

Při vší úctě, oběma vám je přes čtyřicet. V tuzemsku však stále nemáte konkurenci. Čím to?
L.H.: Těžko říct. Hlavně nás to pořád baví. (směje se) Případný neúspěch vás nesmí rozhodit.
J.S.: Střelba je hlavně o dlouhověkosti. Dobrý střelec dozrává až na výjimky déle. Je to vždycky běh na dlouhou trať. Minimálně dvacet let vám to zabere. Naše disciplína je o hlavě a zkušenostech, a ty se nabírají strašně dlouho.

Váš oddílový kolega Miloš Slavíček se stal letos juniorským mistrem světa. Je podle vás výjimečný?
L.H.: Každopádně má velký talent a je velký bojovník. Střílení ho strašně baví. Je potřeba, aby mu to vydrželo. V juniorských letech se láme chleba. Buď u toho vydržíte, nebo je konec.
J.S.: Pro Slavíčkovi je střelba životním krédem. Někteří rodiče mají plnou hlavu fotbalu, oni jsou zapálení do střelby. Miloš to má prostě v sobě. Spousta lidí ho nyní plácá po ramenou, a to je nebezpečné. Je potřeba, aby to ustál bez úhony.

Oba jste ženatí. Trénování a závody vám zaberou spoustu času. Co na vaše věčné cestování říkají manželky?
L.H.: V letošní sezoně jsem se manželku snažil brát na závody co nejvíckrát. Celá ta léta je ohromně tolerantní. Fandí mi, střelba ji baví. Možná se budete divit, ale dokáže mi i poradit.
J.S.: Manželka mě od střelby vůbec neodrazuje. Ví, že mě to baví a že nás to živí. Obdivuju ji. Nedávno jsem byl doma tři dny s dětmi sám a musím říct, že bych nechtěl být ženskou ani za nic. Na trénink jsem si pak šel vlastně odpočinout. (směje se)

V příští sezoně začne boj o kvalifikační místa pro olympijské hry v Londýně. Věříte si?
L.H.: Je škoda, že se o ně nestřílelo už letos. Honza by ho za vítězství v závodě Světového poháru získal určitě, já možná. Samozřejmě uděláme maximum, aby se to povedlo.

Na olympijských hrách jste nikdy nestartovali společně. Co si dát premiéru v Londýně?
J.S.: Byl bych za to jenom rád. Třeba v Aténách mi vyloženě vadilo, že jsem tam byl sám. Člověku je za prvé smutno a hlavně na něho stále více padá tíha blížícího se závodu. Když je možnost získat dvě kvalifikační místa, bylo by fajn, kdybychom se do Londýna podívali oba.
L.H.: Říká se, že ve dvou se to lépe táhne. Člověk si alespoň může popovídat, zajít si na večeři. Snad k tomu dojde.

Který podnik pro vás bude v
příští sezoně nejdůležitější?
J.S.: Myslím, že mohu mluvit za nás oba. Určitě mistrovství světa v Mnichově. Je to blízko, můžeme si tam zajet a střelnici si vyzkoušet. To považuji za obrovskou výhodu.