Vstup do letošní sezony se vám vůbec nepovedl. Na šesti turnajích jste čtyřikrát vypadl v prvním a dvakrát ve druhém kole. Co se děje s Robinem Vikem?
Podepsaly se na tom především problémy v osobním životě, které bych nerad konkretizoval. Nechtěl bych se na to ale úplně vymlouvat. Na začátku sezony jsem nehrál zase tak špatně, byly to vyrovnané zápasy, v nichž jsem však nezvládl závěry. To je asi momentálně moje největší bolest.
Co je potřeba udělat, aby se vrátily časy, kdy jste třeba na Australian Open trápil na centrálním kurtu domácího miláčka Leytona Hewitta? Ten zápas z paměti asi nikdy nezmizí, ve čtvrtém setu jste navíc podával na vítězství v utkání…
Byl to samozřejmě velký zážitek. Na začátku jsem byl hodně nervózní. Během zápasu to ze mě ale spadlo a pak už jsem si to viceméně užíval. Škoda jen, že jsem to nedotáhl do vítězného konce. Šance na to určitě byly. (Vik prohrál 4:6, 6:2, 7:5, 6:7 (4), 3:6 – pozn. red.). A co je potřeba udělat, aby se forma vrátila? V tréninku makám nadoraz, snad se brzy dostaví i výsledky. Bojuju s tím a do stovky se chci vrátit co nejrychleji. Znovu chci hrát velké turnaje.
Vrcholový tenis je dnes hlavně o psychice. Je těžké jít na kurt s vědomím, že na druhé straně stojí třeba Roger Federer, tedy pan Neporazitelný? To se asi trochu třese ruka, ne?
Trocha nervozity tam samozřejmě je. Člověk se na to ale spíše těší. Proti takovýmto hráčům je naděje na výhru malá, ale pořád tam je.
Takže si před podobnými zápasy nedáváte dílčí cíle typu: hlavně nedostat kanára, nebo musím uhrát tolik a tolik gamů, aby z toho nebylo fiasko?
To ne. Spíše tam jdete s nadějí, že soupeř bude mít horší den. V případě Federera či Nadala to však neplatí. Ti vyhrávají, i když svůj den nemají. (smích)
Čím to, že jsou tak výjimeční?
Tím, že tolik vyhrávají, jsou psychicky strašně silní. Jsou si toho vědomi a na kurt jdou s tím, že prohrát zkrátka nemůžou.
Na vlastní kůži jste poznal, jak těžké je prokousat se do stovky nejlepších hráčů. V loňské sezoně jste díky úspěšnému roku 2005 startoval na řadě prestižních turnajů bodově i finančně bohatě dotovaných. Žádný výraznější výsledek se ale nedostavil. Vyrovnaných, ale bohužel nakonec prohraných bitev bylo hodně…
Bylo jich spousta, to je pravda (povzdechne si). S tak velkými hráči dostanete jednu šanci za zápas a musíte ji využít. Když se to nepovede, druhá už zpravidla nepřijde.
Co rozhodčí? Mohou stejně jako třeba v kolektivních sportech zásadně ovlivnit výsledek?
V tenise celý zápas určitě ne, bylo by to moc okaté.
Kolikrát ale stačí k obratu v utkání dva sporné míče, psychika poškozeného hráče je rázem ta tam a na turnaji můžete balit kufry…
Může se to samozřejmě stát. Pravý profesionál to ale ustojí.
Jaké vztahy panují na okruhu mezi hráči? Jsou spíše kamarádské, nebo je cítit rivalita prakticky na každém kroku?
Protože se vídají téměř na každém turnaji, tak spolu tak nějak vycházejí. Že by tam ale panovala nějaká velká kamarádství, to ne.
Přestože to výsledkově vloni nebylo to pravé ořechové, získal jste minimálně řadu cenných zkušeností. Navíc jste nakoukl do daviscupového týmu a zahrál si Světový pohár družstev v Düsseldorfu. Cítil jste mnohem větší zodpovědnost za své výkony?
Zodpovědnost je určitě větší, než když hrajete sám za sebe. Reprezentovat byla pro mě čest, ale je potřeba si to taky trochu užít. Být tím hodně svázaný nemá cenu.
Byl jste druhým nejlepším juniorem světa, mezi dospělými jste ale o sobě dal vědět poměrně pozdě. Litujete nějakého kroku ve své kariéře? Udělal byste něco jinak?
Nad tím jsem moc nepřemýšlel. Člověk musí spíše koukat na to, co bude, než co bylo. Nějaké věci bych ale určitě změnil. Třeba už jako junior jsem měl mnohem dříve objíždět turnaje dospělých. Do budoucna by mi to dalo určitě mnohem víc.
Kteří lidé nejvíce ovlivnili váš tenisový růst?
Kdybych tady měl jmenovat všechny trenéry, bylo by to nadlouho. Hodně vděčím hlavně tátovi, který mě k tenisu přivedl a pomohl mi také u něho zůstat, když se nedařilo. Dnes jsem mu za to samozřejmě vděčný.
Takže byly i chvíle, kdy jste se chtěl na tenis úplně vykašlat?
Momentů, kdy jsem s tím chtěl praštit, bylo moc. Musí se to překonat, pak se najednou začne dařit, a černé myšlenky jsou rázem pryč.
Velký podíl na vašem výkonnostním vzestupu měl David Prinosil. Pod jeho vedením jste dosáhl největších úspěchů v kariéře…
David mi dal strašně moc. Coby bývalý výborný hráč mi ukázal plno věcí, které jsem do té doby nedodržoval. Až pod ním jsem poznal, co obnáší život pravého profesionála.
Spolupráce prý už ale skončila?
Byli jsme spolu už dlouho a mojí hře už to nepomáhalo. Zůstali jsme ale dobrými kamarády. Nyní trénuju s Petrem Luxou, který toho v tenise také hodně dokázal.
Vrcholový tenis rovná se náročné cestování po celé zeměkouli. Po této stránce je život profesionála asi hodně vyčerpávající?
Z roku trávím doma tak měsíc a půl. Čím jste starší, tím se vám chce cestovat míň. Je to velmi únavné, ale musíte se s tím vypořádat.
Když se stane, že vypadnete v prvním kole, balíte hned nádobíčko a hurá jinam?
Většinou mě čeká ještě čtyřhra, nebo si s někým zatrénuju.
Kolik turnajů zvládnete za rok?
Kolem třiceti.
Vaše kariéra spolkla ne málo finančních prostředků. Už se vrátily v porovnání s výdělky z turnajů?
Určitě už dnes nejsem v minusu. Něco jsem tenisem vydělal, ale člověk musí koukat také do budoucna. Každopádně to není na to, abych se po zbytek života mohl někde jen tak válet a nic nedělat.
Na okruhu ATP jste odehrál nepočítaně zápasů. Který vám nejvíce utkvěl v paměti?
Ten loňský s Federerem v Dubaji. Z tohoto hráče je opravdu cítit, že je tenisově někde jinde. (Vik prohrál 3:6, 2:6 – pozn. red.)
Můžete potvrdit názor, že se Federer nechová jako nějaká primadona?
Beze zbytku. Na to, co všechno dokázal, je nebývale skromný. V šatně se normálně baví s každým.
Našla by se naopak ve světové špičce nějaká černá ovce?
Jsou tam samozřejmě hráči, kteří se straní, ale není to nic neobvyklého. Tvoří se tam spíše takové ty národní skupinky, Španělé drží při sobě, Češi drží při sobě. Asi tak.
Takže, když dva Češi vypadnou v prvním kole, zajdou spolu třeba večer na pivo?
Nebývá to pravidlem, ale stává se to (usměje se). Nejsou to ale žádné velké pařby, jedno, dvě pivka a jde se zpátky na hotel.
Který úspěch považujete v dosavadní kariéře za největší?
Asi semifinále na turnaji v Petrohradě v roce 2005. Tehdy jsem ve čtvrtfinále porazil Michaela Južného.
Jak dlouho se nepodíváte na rakety, když vám skončí sezona?
Strašně rád hraju golf, u něho si nejvíce odpočinu. Vysadit úplně ale nejde, člověk se neustále musí udržovat ve fyzické kondici, i když u toho třeba více regeneruje.
Ono asi není jednoduché každé ráno vstát a vědět, že musím v tréninku splnit to, to a to…
Je to psychicky dost náročné. Čím je člověk starší, tím je unavenější a všechno ho víc bolí. Není sranda strávit tři hodiny na kurtě a další dvě se věnovat kondici.
Vraťme se do reality, co vás čeká v nejbližších dnech?
Po turnaji v Záhřebu začne kvalifikace na French Open. Rád bych se dostal do hlavní soutěže, i když to bude nesmírně těžké.
