K její smůle se mládežnický vrchol sezony konal v exotické Keni. Do Nairobi se kvůli svému zdravotnímu stavu bála a teď si rve vlasy. Chyběla u největšího úspěchu nejen svého svěřence ale člena celé své vrhačské skupiny. Naštěstí mohla vyslal do srdce Afriky svého syna Jana, který je její pravou rukou. Doležálkův závod pak sledovala prostřednictvím facebooku a podle vlastních slov neměla daleko k infarktu…

Čekala jste, že by mohl Jan Doležálek světový šampionát vyhrát?

Absolutně nečekala. Takhle vysoko jsem si ani nedovolila pomýšlet. Bála jsem se být tak odvážná, Honza si byl jistější. To já tolik sebevědomí nemám (smích). Prvotně jsem si přála, aby soutěží nějak prolétl. To znamená projít kvalifikací, v hlavní soutěži se pokusit hned první ránou dostat do finálové osmičky a pak už je to otevřené. Takhle si to říkat je hezké, ale na závodní ploše hodně ošemetné. Musíme si přiznat, že měl i také štěstí, které je rovněž potřeba.

Jak jste ho podle svého svědomí na mistrovství světa připravila?

Věděla jsem, že je připravený dobře. Honzova forma kulminovala ve správný čas. Jenže závodilo se ve složité destinaci. Však také v Nairobi měl poměrně těžký rozjezd. Házelo se ve výšce téměř 2000 metrů nad mořem. Hlásil, že je téměř bez vody a jídlo, že není nic moc. Takže moc nejedl. To mě hodně vykolejilo a říkala jsem si: To je pěkný průšvih. Svěřil se mi, že se vůbec necítí dobře. Se všemi nástrahami se ale vypořádal Je vidět, že už se zklidnil, je to vyzrálý závodník a zvládl to naprosto bravurně.

Už na tréninku házel do „kýblu“

Jan Doležálek je známý tím, že v tréninku hází klidně o pět metrů méně než v samotném závodě. Můžete tuto skutečnost jako dlouholetá trenérka vysvětlit?

Na těchto vzdálenost je to celkem běžné. Celý trénink se totiž nedá odházet v plné rychlosti. Hrajeme si s váhami nářadí, s rychlostmi a intenzitou jednotlivých pokusů. Samozřejmě házíme naplno, ale zdaleka ne všechny pokusy. Adrenalin v závodě a odpočinek před ním způsobí, že dotyčný výsledkově vyletí. Zajímavé bylo, že mezi ME v Tallinu a MS v Nairobi jsme trénovali v Nymburce a tam jsem vypozorovala, že se forma blíží.

Můžete být konkrétní?

Na tréninkové pokusy házel daleko pořád, tou naší hantýrkou: do kýblu. Tedy kolem pětasedmdesáti metrů. Každý trénink z dvanácti až patnácti pokusů třikrát. Víc už se v té závěrečné fázi přípravy stejně nehází. Přemítala jsem, že při takovém standardu už na tréninku by mu jeden hod mohl na šampionátu uletět. Protože takové vzdálenosti se na náhodu nehází.

Šampionátu jste se nezúčastnila. Proč?

V první řadě musím prohlásit, že dodatečně lituji své neúčasti v Honzově týmu. Nejsem zdravotně úplně ready a do Afriky jsme se zkrátka bála letět. Honza v jednu chvíli dokonce řekl, že když nepojedu já, tak nepoletí ani on. Se synem ho máme na starost dohromady. Já se snažím vymýšlet náplň tréninku a dohlížet na techniku. A můj kluk se pak zaměřuje na posilování a celkově na fyzickou kondici. Nakoukaného ho máme oba dva. Naštěstí jsme dostali možnost, abychom se vyměnili. To se v minulosti asi nestalo, aby jel někdo za hlavního trenéra.

Znamená to, že se Jan Doležálek bez přítomnosti trenéra neobejde?

Honza potřebuje opěrný bod. On by to sám nezvládl. Respektive zvládal hůře. Na akcích, kde jsme s ním nikdo nebyl, tak nedopadly dobře. Viz olympiáda mládeže v Baku a tři neplatné pokusy… Tam se také ukázalo, jak je kvalifikace, navíc po cestě přes půl světa, nevyzpytatelná.

Jan Doležálek v akci
Doležálek poslal kladivo na metu mistra světa!

Jaké jste měla spojení s Keňou?

Zpočátku s ním byl kontakt perfektní. Několikrát za den jsme spolu komunikovali prostřednictvím aplikace WhatsApp. Pak už to tak ideální nebylo.

Dostala jste se někde ke sledování jeho závodů?

Sledovali jsme je na facebooku Mezinárodní atletické federace, která vysílala živý přenos. Nechtějte vidět, jak to vypadalo v pátek odpoledne na ubytovně. Všichni vrhači seděli přilepeni u obrazovek a prožili jsme si infarktovou hodinu a čtvrt (směje se).

Takže jste zrušili zbytek tréninku a začali jste slavit?

Ne to zase ne. To až po Pardubickém atletickém mítinku (rozesměje se).

Větší talent jsem neměla

Jak byste charakterizovala svého zlatého svěřence?

Prošel si velkým vývojem. Od zlobivého hyperaktivního dítěte, které dospělo v sebevědomého mladého muže. Co k nám někdy ve čtrnácti přišel, se jednalo o nejšikovnějšího a talentovaného sportovce. Vyčníval nad ostatními. Posléze se přidala pracovitost a přemýšlení.

Říkáte talentovaného. Jak jste to poznala?

V něm byl talent okamžitě poznat. Byl úplně jiný než ostatní děti. Trénuji dvacet let a větší talent jsem neměla. Honza je výjimečný, takový svéráz. Myslím si, že kdyby měl správné vedení, tak by mohl být také vynikajícím vícebojařem, možná čtvrtkařem. Rozhodně by nemohl dělat fotbal. Máme totiž problémy s míčem, což je zajímavé. Je to jeho největší slabina. Například nohejbal se nenaučil doteď.

Naplňuje známou pravdu, že jsou sportovci, kteří mohou dělat jen individuální sporty?

Přesně tak. Honza je velká individualita, takže nebyl zrozen pro kolektivní sporty. Kdysi hrával florbal, jenže v tu chvíli zjistil, že chce být na kolbišti sám za sebe.

Juniorský mistr světa v hodu kladivem Jan Doležálek.
Kladivář Doležálek o zlatu i životu v Keni: Málem jsem trefil policejní auto

Má tedy svoji hlavu a je neústupný?

Nedá se říct, že je neústupný. Člověk ho nesmí příliš řídit. V jeho případě nesmíme řešit nic direktivně. Mně je od kolegů trenérů vyčítán příliš liberální až mateřský přístup. Jenže, když mu něco přikážete, tak on to udělá hned opačně. Jako by se řídil heslem: Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly.

Něco ve smyslu: Zákaz skoku do bazénu, je příkaz k tomu skočit?

Ano to je trefné. Několikrát mi řekl hlášku: Koučko, zvednete mi ohradu a já ji stejně přeskočím… Musí se umět nasměrovat. Hlavně musí být přesvědčený o tom, že to co dělá, dělá správně. To je rozdíl generace, kdy jsem sportovala já. Teď jsou děti úplně jiné. My jsme trenéry poslouchaly na slovo. Nepřemýšleli jsme o jejich příkazech. Je ale pravda, že jsme také neměli takový přístup k informacím.

Není to tím, že se odmalička připouští děti k diskuzi?

Je to tak. Nicméně je otázkou, co je správný postup. Na Honzu direktivní přístup nefunguje. Už jsme to zkoušeli. Přitáhnout mu opratě nejde.

Mezi muži si moc nevěřím

Váš svěřence nehodlá opustit Pardubice, přestože dostal nabídku z pražské Dukly. Jak se vám poslouchají řeči, že chce zůstat u vás?

Jsem na to pyšná. Protože já si moc nevěřím. Jako ženská se pohybuji v tvrdém mužském světě. Pořád pochybuji o tom, jestli to vůbec dělám dobře. Kolikrát mám bezesné noci. Mezi kvalifikací a finále v Nairobi jsem se vzbudila o půl čtvrté ráno a křičela jsem na Honzu ze sna, že v páté otočce padá po rameni. Už mně z toho hrabalo.

Vždyť vy ho vychováváte skoro jako vlastní máma…

V jeho případě se ale od prvopočátku bojím, jestli nakládám s jeho talentem dobře. Jestli tu práci nekazím. Zpytuji v sobě, zdali mu věnuji tolik času, kolik si zaslouží a jestli ho ve vývoji nebrzdím.

Berete ho tedy jako své dítě?

Ano. Vůbec všechny své svěřence mám částečně jako své děti. Není kapesník – podám, není voda – skočím pro ni. Na závodech nosím tašku. Tam už však nejste trenér, tam jste servis.

Máte na starost celou vrhačskou skupinu. Netrpí její ostatní členové, že je Doležálek, dejme tomu, nejvíc vidět?

Oni musí pochopit, že by tomu klukovi měli pomoc. Naše vrhačská skupina má danou hierarchii a v podstatě jede na něj. Honza potřebuje k sobě sparingpartnera na házení, sparinga do posilovny. Tréninková skupina jede na něj a nutno říct, že někteří to nezvládli a odešli. Takže já i na úkor tohoto obrovského úspěchu, kdy část skupiny skončila, strategii nezměním. Škoda, jednalo se o velice šikovné a zaběhlé děti. U kterých bych to neřekla. Bohužel, to je odvrácená strana úspěchu. Skupina musí přijmout jedince, který je výjimečný.

Vsadila jste kartu na jednoho koně. Nicméně Jan Doležálek hovořil o civilním zaměstnání, které by mohlo jeho vývoj zabrzdit. Co vy na to?

Abych řekla pravdu, jsem na rozpacích. Honza by rád dělal truhlařinu, které se vyučil. Ale nemůže pracovat na plný úvazek a trénovat. Maximálně na zkrácený úvazek, abychom se mohli připravovat. Zatím čekáme na vyjádření resortních středisek, jestli bude do některého zařazen a naskytne se možnost zůstat v Pardubicích. Doposud ho velmi podporovali rodiče, ale dospěl a vyučil se. Situaci by měl teď už řešit sám.