Ve čtyřiatřiceti přesto válí, jeho Piráti jsou na druhém místě v extralize, on je třetí v kanadském bodování. „Ale už nejsem king,“ pronesl. To mu - fakt - nevěřte.

Na začátku sezony jste si nebyl jistý, jak budete extraligu zvládat Jak to jde?
Motám se tam jako Maďar v kukuřici, ale žiju.

Máte jeden a půl bodu na zápas. Navíc jste naposledy porazili silné Kladno 7:0.
Štěstíčko. (směje se) Ale s Kladnem to byl masakr, ještě nikdy jsem to nezažil. Zatím jsme se sezonou spokojeni. Hlavní je, že jsme si udrželi poctivost a dobrou formu ze závěru minulé sezony. Pozor! Jsme sice druzí, ale na předposlední Ústí nad Labem máme jen šest bodů. Je to vyrovnané.

Jste hrajícím trenérem. Jaký má být Hradec?
Začíná se nám vracet generační obměna. Věříme tomu, že naše jádro je a bude hradecké. Nemáme placené hráče, tvář mančaftu těžko můžou tvořit kluci odjinud.

Rostou vaše ambice?
Hradec nikdy neměl fantastické plejery, neměli jsme tady Jardu Bednáře jako hokejisti. Musíme být tvrdí, padat do střel nezastavovat v soubojích. Když to budeme dělat, musí se s námi počítat. Tým se začíná profilovat sympaticky.

Takový sport bolí. Co dělají vaše prokelté kotníky?
Mám vrozenou vadu, narodil jsem se s palci otočenými ke kotníkům. Doktoři řekli rodičům, že buď nebudu chodit, nebo to znamená operace a brutální cvičení. Naši byli sportovci, táta se mnou cvičil každý den.

Nakonec jste začal hrát hokejbal. Je těžké překonávat bolest?
Bývá to tak, že se někdy vzbudím, a je to, jako bych měl dva hřebíky v botách a s tím měl jít šest kilometrů. A druhý den je tam nemám…

Hokejbal se hrál léta na asfaltu. To asi není ideální.
Ono by se to asi zhoršovalo všude, ale tenhle povrch je nejhorší. Člověk ses tou bolestí naučí žít.

Čím ji zdoláte?
(směje se) Vezmu si prášek a jdu na to. Nic necítím. Hodinu po zápase je to strašný a druhý den taky. Kotníky mažu, leduju, protahuju. Kdybych hrál individuální sport, kdybych byl tenista, šlo by to těžko. Ale tady tomu mám snad pořád co dát. Jsou buly, přesilovky, oslabení. Můžu pomoci zkušeností. Ale už nikomu neuteču, i když to byla moje doména. Těžím ze dvou věcí.

Z jakých?
Umím si vybrat správné místo. To mě naučil Jarda Pavlík. Říkal: Přestaň běhat rychle, najdi si místo a dej gól. A druhá je taková moje aura. Jezdila sem spousta lidí, aby mě viděli hrát…

Co vás žene dál?
Hokejbal miluju. Je to klišé ale říkám: Když budu platný, budu hrát.