'V Hradci se žije dobře,' říká atletický veterán Vašata

V úterý oslavil 85. narozeniny Ing. arch. ZDENĚK VAŠATA, který se z pozice architekta podílel na realizaci sídlišť a také některých sportovišť. Zároveň je ve městě pod Bílou věží spjat s atletikou, které se aktivně věnuje dosud. Dříve působil také jako trenér. Na atletických kolbištích dosáhl řady úspěchů.

Lhostejné mu coby fanouškovi fotbalu není vybudování  nové arény.  „Jsem rád, že výstavba stadionu jako přívažku k hypermarketu je už vzpomínkou," říká k nedávnému projektu Park Malšovice, které mělo realizovat město společně s firmou ECE.

O výstavbě fotbalové arény se 
v Hradci Králové hovoří už dvacet let, ale až nyní to vypadá, že město stavbu uskuteční. Nejblíže realizace byla naposledy výstavba fotbalového stadionu včetně obchodního centra firmou ECE, ale projekt měl řadu odpůrců a neuskutečnil se. Jak se na dnešní návrhy radnice díváte z pohledu architekta?
Jsem rád, že výstavba stadionu jako přívažku k hypermarketu je už vzpomínkou. Téměř 100 let územního plánování města je tento přírodní prostor podél Orlice rezervován pro sport a rekreaci. Současný i připravovaný územní plán respektuje toto funkční využití.

Pravdou je, že obchodní centrum hodně lidem vadilo…
Realizací stadionu s hypermarketem by došlo k deformaci urbanizmu města. Jsem rád, že současné vedení města změnilo názor, i když trochu pod tlakem veřejnosti i neshod mezi společnostmi, které chtěly realizovat supermarket. Problém využití tohoto prostoru není jen problém fotbalových fanoušků, ale všech občanů města.

Takže se současným jednáním města souhlasíte?
Zdá se, že zásady pro rekonstrukci stadionu, které zastupitelstvo vzalo na vědomí, jsou rozumné a reálné. 
Je to návrh, jak by se rekonstrukce mohla dělat, nikoliv provádět, zdůraznil primátor. Bude se dělat veřejná soutěž na zpracovatele projektové dokumentace. Architekti by ale spíš rádi viděli soutěž na návrh koncepce. Jedná se o stavbu za 400 až 500 milionů korun a tomu se projekt musí přizpůsobit. Nežijeme v Barceloně. Příprava výstavby už trvá moc let a všichni jsou už netrpěliví.

Patříte mezi fanoušky fotbalu?
Ano. Od šesti let jsem chodil s tátou na fotbal. Z Jiráskových sadů převozníkem nebo lávkou na staré hřiště „Na kopeček". Jako sprintera mě fotbalisté Spartaku na několika trénincích zkoušeli, zda bych nemohl hrát fotbal. Nemohl, už bylo pozdě. Zajímají mě všechna sportovní odvětví, samozřejmě nejvíc lehká atletika. Aktivně fandím Hradeckým lvicím. Atmosféra na jejich basketbalových utkáních je úžasná a jejich výsledky také.

Jaká sportoviště v Hradci se vám i z pohledu architekta líbí a jaká by město ještě potřebovala?
Spolu s ostatními občany jsem jednoznačně kladně přijal výstavbu cyklostezek 
v městských lesích a často je také s kamarády využívám pro rekreační jízdy. Rád bych se dožil cyklostezky mezi Pardubicemi a Hradcem. Jsem rád, že město bude pomáhat výstavbě sportovní haly vysokých škol. Nová hala v Třebši totiž svými parametry některým sportům nevyhovuje. 
Pro rozvoj lehké atletiky schází ve městě prostor pro zimní trénink, jako je běžecký tunel, vhodná hala. V mládí jsme 
v zimě běhali v bývalé jízdárně s koňmi. Možná by se našly prostory v útrobách tribun fotbalového stadionu. Také atletické hřiště u sokolovny není už vhodné pro mezinárodní závody vlivem nedostatku prostor pro rozcvičování, pro vrhy a počtem drah.

Na atletickém stadionu jste strávil spoustu času, od mládí se věnujete atletice, skákal jste o tyči. Jak vzpomínáte na své začátky?
Letos je to 72 let, kdy jsem začal a nikdy neskončil provozovat lehkou atletiku. Začátek byl v roce 1943 v Kuratoriu pro výchovu mládeže v rámci Velkoněmecké říše, kam jsme jako žáci museli chodit. Potom jsme si vytvořili klukovský atletický oddíl naproti hospodě „Stoletá" na Slezském Předměstí. Vyrobili jsme si všechno nářadí a doskočiště 
a soupeřili s podobnými partami na Novém Hradci a na Pouchově. Nebyla totiž ještě ani televize, natož počítače a mobily, tak jsme pořád hráli fotbal a provozovali atletiku.
Od roku 1945 jsem byl členem atletického oddílu Sokola (Spartak) Hradec Králové.
V Sokole Slezské Předměstí jsem cvičil od roku 1937. V roce 1938 jsem byl možná nejmladším cvičícím účastníkem 8. všesokolského sletu v Praze. Dnes jsem asi nejstarším pamětníkem tohoto sletu.

Na jakou výšku se podle vás coby bývalého skokana o tyči může vyšplhat světový rekord? Ten současný je 6,16 metru…
Sport je také byznys a  lidé chtějí stále nové rekordy. To ovlivňuje několik faktorů, jako je vývoj povolených a nepovolených prostředků a následně vývoj kontrol. Nejdůležitější je ale asi technický vývoj. Já jsem začínal s dřevěnou a bambusovou tyčí a končil s duralovou. Dopad byl do hromady písku, potom do gumových odřezků. Dnes skok o tyči zásadně ovlivňuje kvalita laminátových tyčí. Můžeme se dočkat nových materiálů, které posunou výkony tam, kam ani netušíme. Za současného stavu si myslím, že  výkon 6,3 metru je 
v mezích možného.

I nyní ještě aktivně závodíte 
v kategorii veteránů, začal jste se věnovat hodu kladivem…
Začínající artróza  mě postupně dovolila provádět jen vrhy, tak jsem v 65 letech začal házet právě kladivem. V roce  2014 jsem byl mistr republiky, překonal jsem český rekord v kategorii M80 v roce 2011. Měl jsem dva reprezentační  starty na mezistátním čtyřutkání veteránů ve Slovinsku  (zlato v kladivu) a v Záhřebu (bronz v kouli). Letos závodní činnost ukončím na mistrovství republiky v Trutnově, ovšem sportování nikdy.

Prozraďte recept na to, jak se stále udržet v dobré kondici?
Hlavní zásada je  být stále aktivní fyzicky i duševně. Pořídil jsem si v šedesáti  letech dvojčata, která mě nedovolila předčasně stárnout. Důležité pro mě je také mít kamarády, se kterými řešíme světové problémy, výkony hradeckých fotbalistů a problémy s prostatou… (úsměv) Chodíme do posilovny, na hřiště, děláme výlety na kole a na pivo.