Před dvěma roky se stáhl do ústraní, slehla se po něm zem. Jan Jiříček nemohl rok hrát profesionálně basketbal, a tak střídal civilní zaměstnání. Sáhl si na dno, dokonce uvažoval o konci kariéry. Teď se vicemistr ligy vrací do světel ramp. Bývalý hráč Děčína a Ústí nad Labem pomohl o víkendu Hradci Králové vybojovat postup do nejvyšší soutěže po 25 letech. Dveře do národní ligy tak má znovu otevřené. Jiříček však ještě netuší, jestli překročí práh. Musel by se totiž vzdát civilního zaměstnání.

Jak si tedy užíváte oslavy historického postupu?
Hrozně rád bych vám řekl, že si to užívám, ale já si to užívám pracovně… Vozím víno pro jednu libereckou firmu, nechcete? (smích) Se spoluhráči to oslavíme až o víkendu. Bohužel to není hned po postupovém utkání, ale přednost mají pracovní povinnosti.

Hradec se vrátil do nejvyšší soutěže po čtvrtstoletí. Zavládla v klubu velká euforie?
Všichni jsou rádi, že se to na ten čtvrtý pokus povedlo. Vůbec jsem nevěděl, že chlapi Hradce někdy byli v nejvyšší soutěži. Slyšel jsem, že se celá basketbalová republika směje Hradci, že to zkouší už na několikátý pokus. Jsem rád, že to konečně dopadlo a zavřeli jsme pusu všem, kteří pochybovali.

Dá se tenhle úspěch k něčemu přirovnat? Vy jste si zahrál i finále NBL, ale tam jste neslavil, s Děčínem jste získal stříbro…
Poprvé jsem něco vyhrál (úsměv). Nebudu říkat, že stříbro s Děčínem není super, ale vítězství je vítězství. Navíc když jsem toho mohl být součástí. Moje role v Děčíně a Hradci jsou diametrálně odlišné. Je to vtipné, že tady jsem asi třetí nebo čtvrtý nejstarší. Všichni jsme takoví vyvrhelové Mattonky (smích). Sedli jsme si a společně to dokázali. Je to super pocit.

Po náhlém a bouřlivém rozchodu s Ústím před dvěma lety se po vás slehla zem. Co se stalo?
Žádné angažmá jsem neměl, protože jsme se nerozešli v dobrém a měl jsem na rok povinnou stopku. Odstoupil jsem od smlouvy, klub s tím nesouhlasil, ale já už tam nechtěl dál být. Bohužel mi udělali to nejhorší, co mohli. A nemohl jsem hrát. Nikdy na to nezapomenu. To není nic proti klukům ani proti trenérovi Tondovi Pištěckému, který je můj dobrý kamarád. Ale už jsem to hodil za hlavu a teď jsem spokojený. Tečka.

Uvažoval jste o konci kariéry?
Nebudu lhát, po tomhle jsem neměl totálně žádnou chuť k basketu. Postupem času mi to ale začalo chybět. To by bylo divné, kdyby ne (úsměv). Ten rok byla velká zkušenost. Paběrkovat různé práce, všechno si zkoušet, všude být nový… Do té doby jsem hrál jen basket. Jsem rád, že jsem si to zažil, a vím, že už může být jenom líp. Teď to vyvrcholilo postupem.

Jak jste se objevil v Hradci?
Byl jsem se v Hradci podívat už na loňskou baráž s Prostějovem, kdy to kluci nezvládli. Trenér Peterka věděl, jak nemile to dopadlo v Ústí, a psal mi, jestli se nechci přijet podívat, že bychom si pak mohli sednout. Bez ohledu na to, jak baráž dopadne, jsme si něco domluvili a v srpnu už jsem se tam hlásil. Během pěti minut jsme byli domluvení a plácli jsme si.
Uvidíme vás v příští sezoně znovu mezi tuzemskou elitou? Na téhle úrovni už to ale nejde skloubit s civilní prací.  Rád bych vám odpověděl, ale teď to opravdu nedokážu říct. S vedením jsme o tom mluvili, domluvili jsme si nějaké podmínky, tak uvidíme, co bude dál.

Sáhl jste si na dno. Určitě máte touhu vrátit se na vrchol…
Sáhl na dno, to bylo krutý. Mám práci, která mě baví, ale nedokážu si představit, že bych nehrál basket. Uvidíme, jak se domluvíme. Musí to být pro obě strany výhodné. Nechci dělat něco napůl. To by nebylo dobré.

Zápasy proti Děčínu a Ústí by pro vás byly tedy hodně vyhecované, že? Jste horkokrevný hráč, nebyl byste moc přemotivovaný?
Co jsem koukal, tak mám zase nejvíc technických chyb. A já už myslel, že jsem z toho vyrostl (úsměv). Už jsem se ale zklidnil, v Ústí i Děčíně znám pomalu všechny lidi a nemyslím si, že by to bylo nějak přehecované.