Blázni a hazardéři? Jsme ledové koule, říká vítěz unikátního závodu ze Špindlu

Biker z podkrkonošských Hořic za sebou na náročné zledovatělé trati nechal nabitou konkurenci a po druhém a třetím místě se konečně vydrápal na pomyslný vrchol. V cestě za prvenstvím suverénním způsobem opanoval kvalifikaci i následné finále.

„Bylo to opravdu hodně rychlé, jsem hrozně rád, že jsem to dokázal,“ řekl král letošního Chinese Matouš Silovský. Druhý dojel průkopník českých extrémních sportů a zakladatel čínského sjezdu ve Špindlerově Mlýně Michal Maroši. Na stupních vítězů je doplnil Ondřej Kundrát.

Matouši, co pro vás vítězství v Chinese Downhill znamená?
Chinese je pro mě osobně velká srdcovka. Dá se říct, že na závod jezdím vlastně od jeho vzniku. Je to sedmý ročník a mně se podařilo třetím rokem zajet slušné výsledky. Předloni jsem byl třetí, o rok dříve druhý, teď konečně padlo vítězství. Celkově jsou to pro mě super závody a myslím si, že mi to opravdu sedí.

Byl váš sen, jednou se postavit na nejvyšší stupínek?
Sen bych neřekl. Ale hodně mě motivovalo, abych dojel první. Vítězství je fajn, ale já to dělám, protože ten sport mám hrozně rád. Bezpochyby je Chinese extrémní závod a i já se rozhodoval, jestli to chci podnikat, protože příští týden odlítám na Island, a i když to nikdo nechce, tak člověk se může pořádně zrakvit. Ale láska ke sportu zvítězila a už teď mám další motivaci.

Jakou?
Chtěl bych výsledek zopakovat (usmívá se). Takže se do Špindlu určitě budu vracet.

Jezdí se závod i kvůli tomu, aby se vaše bikerská komunita v zimě potkala?
Přesně tak. Máme skvělou partu, všichni jsou naprosto přátelští. Samozřejmě, že každý chce zajet co nejlépe, ale žádná velká rivalita tam cítit není a úspěchy si přejeme.

Finálovou jízdu jste vyhrál stylem start cíl, byla to taktika?
Trochu byla. Potom je menší riziko přimotat se k pádu. Musím zaklepat, protože v obou jízdách se mi povedlo skvěle odstartovat. V kvalifikaci i finále jsem jel opravdu první od začátku až do konce, což se moc nestává. Je to ale o štěstí a trošku i náhodě.

Matouš SilovskýZdroj: fb jezdceHořické pivo bylo za odměnu

Sjezdovka byla kvůli špatnému počasí hodně ledovatá. Před závodem se dokonce vtipkovalo, že ji Michal Maroši v noci před závodem polil vodou, jak jste to vnímal?
Je pravda, že ty podmínky byly letos asi opravdu nejhorší, co jsem kdy zažil. Každý rok si říkám, že ten závod je šílenější a šílenější, protože se pořád zvyšuje kvalita jezdců a přijde mi, že se pořád zrychluje. Sněhové podmínky a vítr to udělaly mnohem náročnější, než to je normálně.

Byl jste nervózní?
Přiznám se, že jo. Když jsme se postavili na start a viděli jsme ten zledovatělý kopec, moc pozitivní to nebylo. Navíc přijel organizátor na skútru a řekl nám, že podmínky jsou nesjízdný, co si budeme povídat, moc nám nepřidal (směje se).

Po dojetí do cíle byly vidět velké emoce, co vám jako první blesklo hlavou?
To je pravda, šly ven. Hned jsem si říkal, že na to, jak je závod nevyzpytatelný, tak je možná až trochu divné, že jsem vyhrál obě jízdy bez jediného problému. V cíli jsem byl ve velké euforii, dokázal jsem to a navíc všechno šlo podle plánu.

Takové vítězství se musí pořádně oslavit.
Přiznám, že jsme to zapili. Ale oslava nebyla extrémní, jako byl samotný závod. Všechno si pamatuji. Jeli jsme do hospůdky na Dachovy, kde jsem si za odměnu dopřál naše výborné hořické pivo.

Závodu se účastní nejlepší domácí závodníci z různých odvětvích cyklistiky, i z tohoto pohledu to musí být velmi cenné vítězství?
Máte pravdu. Všechno se mění, trať je rychlejší, závod se každým rokem vyvíjí, úroveň jezdců jde nahoru. Letos byli na startu i borci z Polska. Registrace na závod byla během půlhodiny obsazená, což značí, jaký zájem o Chinese je. Těší to!

Každým rokem roste i divácký zájem.
To mě osobně žene hodně dopředu. Když vím, že dole pod sjezdovkou je velké publikum, tak se více vyhecuji.

Umři, nebo dojeď do cíle

Aby mohl člověk pomýšlet na výhru, je potřeba „zavřít oči“ a napálit to dolů?
Asi jo. Člověk je na startu pod tlakem, ale pořád věří sobě a svým schopnostem. Základem úspěchu je zůstat trochu sebevědomý a poslat to tam ve stylu umři, nebo dojeď do cíle.

Co dalšího?
Je zapotřebí trénovat a mít to srovnané v hlavě, protože zrovna na Chinese u toho člověk moc přemýšlet nemůže. Na startu je potřeba hlavu vypnout a zapnout ji až v cíli. Jelikož na tyhle závody už nějaký pátek jezdím, tak si troufnu tvrdit, že nějaké zkušenosti jsem posbíral.

Rozhodně to chce odvahu.
To nepopírám. Pustit to bez brždění na ledu není sranda. Člověk je taková ledová koule (směje se).

Co obnáší příprava na závod?
V okolí máme hodně trailů, s klukama se je snažíme stavět. S naší crew trénujeme okolo Hořic a jezdíme i po celé republice. Fyzicky se připravuji na silničním kole, chodím lézt, nevynechám ani posilovnu. Zároveň se snažím dělat i jiné sporty, příprava nemůže být jednostranná.

Hodně lidí si říká, že jste blázni, když to valíte stovkou z kopce, dá se na rychlost nějak připravit?
Úplně speciálně se nepřipravuji. Hodně kluků trénuje na kroskách, kde ta rychlost je. Já se přiznám, že rychleji jsem jel maximálně v autě. Na kole jezdím paradoxně nejrychleji po sněhu.

Takže se lidem, kteří nemají se sjezdem na kole zkušenosti nedivíte, že si to myslí?
Já už to tak neberu. Pro mě jsou všichni, co Chinese jezdí úplně normální. Sice občas slyším, že lidi nemají úplně pozitivní názory, prý jsme blázni a hazardujeme se životem, ale tak to podle mě není. Musíme na kole umět jezdit a dokonale ho ovládat. Beru to jako normální věc a závod.

V Evropě je metou slavný závod Megavalanche, který se každoročně koná v lyžařském středisku Alpe d'Huez ve francouzských Alpách, chcete si ho zkusit?
Jednou už jsem tam měl jet, bohužel to kvůli covidu nevyšlo. Od té doby jsem se převážně věnoval závodům České Enduro Série. Snažil jsem se objíždět co nejvíce domácích závodů, které jsou na úrovni. Pokud by to však letos dalo finančně a všechno vyšlo, tak bych slavnou Megavalanche chtěl jet. Strašně rád bych tu výzvu podstoupil a je mým snem se tam slušně umístit.

Singletracky a různé tratě pro cyklisty jsou v Česku na velkém vzestupu.
Jsem za to hrozně rád, navíc by měly vyrůst i u nás v Hořicích, což je naprostá bomba. Trochu paradoxně tomu pomohla i covidová doba. Lidé se mohli pohybovat převážně venku a začali jezdit na kolech, díky tomu to šlo hrozně dopředu. Mám rád traily v Trutnově.

Takhle viděl jízdu David Mádle: