S pořádným nákladem se vracel pardubický ONDŘEJ ROLENC (7. listopadu 1991) z Mistrovství Evropy juniorů ve sjezdu na divoké vodě. Na zpáteční cestu z italského Sondria si přibalil čtyři zlaté medaile, které vybojoval na řece Addě.


Loni na mistrovství světa juniorů v USA jste získal bronz v klasickém sjezdu. S jakým cílem jste odjížděl do Itálie?

Moc jsem se na šampionát těšil a taky jsem si věřil. Podle zkušeností z minulých závodů jsem trochu tušil, co můžu očekávat. Celý rok jsem se připravoval na tuto akci.

Cítil jste, že vás soupeři berou jako velkého favorita?
Spíše bych řekl, že mě většina soupeřů neznala. Někteří z nich byli na podobné akci poprvé. Nejlépe mě samozřejmě znali ostatní kluci z Česka.

Pojďme se podívat na vaše jednotlivé starty na mistrovství Evropy. Jako první vás čekal klasický individuální sjezd…
Ještě před tím se jede tzv. non-stop, podle kterého se potom určují startovní pozice. Tady jsem byl dosti nervózní, protože nikdo nevěděl, co má očekávat. Udělal jsem pár chyb, asi tři minuty před cílem jsem se dokonce otočil. Přesto to dopadlo dobře. Druhý den jsem si radši před startem pustil hudbu do uší, a bylo to v pohodě (smích).

Ostrý start jste zcela ovládl, když jste před druhým Kučerou měl náskok téměř 20 vteřin. To asi není moc běžné…
To sice není, ale cestou se může stát cokoliv, stačí udělat malou chybu. Vše bych pak musel těsně před koncem dohánět a toho jsem se chtěl vyvarovat.

Hned v prvním závodě jste ostatním naznačili, že Češi budou opět na vrcholu. Druhý skončil Michal Kučera a třetí Martin Rubint. Druhý den jste všichni tři společně jeli v hlídkách. Jak jste se vyrovnali s neustále se pohybující hladinou vody?

Měli jsme ještě štěstí, že jsme jeli jako poslední. To není moc běžné, protože jako singlíři obvykle jezdíme dříve. Voda pulzovala asi o deset centimetrů. Když jsme jeli my, tak voda už seděla a podmínky byly regulérní.

Třetí den šampionátu se jely sprintové hlídky. V nich jste také ve stejné sestavě získali zlaté medaile…
Ve sprintu se jede kratší dobu. Tady je nejdůležitější sjet co nejrychleji dolů. Po první jízdě jsme se trochu obávali, ale celkově nám to opět vyšlo.

Již se třemi medailemi v kapse jste se vrhl na individuální sprint. Byl to, i vzhledem k průběhu, pro vás nejtěžší závod?

Dá se to tak říct, protože po prvním kole byl za mnou druhý Francouz jen o osm desetin. On byl navíc posledním rokem v juniorské kategorii, a tak měl velké ambice.

Čtyři vaše zlaté medaile ze čtyř startů potvrdily českou suverenitu v tomto sportovním odvětví…

Byli jsme nejúspěšnější výpravou, navíc jsme do Itálie přivezli nejvíce účastníků. Za to jsme od pořadatelů obdrželi pamětní desku. Určitě jsme reprezentovali dobře.

Povedlo se někomu v historii vyhrát všechny čtyři závody na šampionátu jako vám?

Před rokem to právě dokázal Marek Rygel na mistrovství světa juniorů v Americe. Jemu se to dokonce podařilo i před dvěma roky, ale to ještě nebyly zavedené sprintové hlídky a klasické hlídky nebyly kvůli malému počtu účastníků oficiální.

Měsíc před juniorským mistrovstvím jste se zúčastnil světového šampionátu dospělých, které se konalo také v Itálii. Tam jste získal stříbro v klasických hlídkách. Jak jste celkově obstál mezi dospělými?
Bylo to něco jiného, kanoisté jsou starší a zkušenější. Já jsem se s tím ale vypořádal, čeští kluci mě přijali mezi sebe. Jelo se nám dobře. Po startu jsme sice udělali malou chybu, ale nakonec nás to nemuselo mrzet, protože první Němci měli před námi obrovský náskok.

Ještě se vráťme k juniorskému mistrovství. Jak vycházíte se svými kolegy z reprezentace? Jeden den vlastně bojujete proti sobě a druhý den společně hájíte české barvy v hlídkách…

Vycházíme spolu, jsme kamarádi. Potkáváme se na závodech v Čechách, kde si spolu vždy pokecáme. Nejsme na tom jako holky, které jsou schopné se i pohádat (usměje se). S Michalem i s Martinem jsme si užili dost legrace. I když jsem vyhrál, podali jsme si ruku a vše bylo v pořádku.

Měli jste v průběhu šampionátu možnost ve svém volném čase navštívit město?

Ve volném čase jsme byli na ubytovně, kde jsme se dívali na televizi a hráli hry. Samozřejmě jsme vyšli i do okolí a do města. Večer jsme zašli i na dobrou italskou zmrzlinu.

Čtyři medaile si zaslouží pořádnou oslavu. Jak slavil Ondřej Rolenc?

Slavit jsme začali už v Itálii, kde jsme si na úspěch připili vínem. Doma mi potom řada známých pogratulovala. Mamka s taťkou se byli podívat přímo v Itálii a hodně mi fandili.