A od tohoto roku již hrají nejvyšší domácí soutěž, jež čítá pět klubů. A ač se zápasy odehrávají takřka pod mřížemi známé věznice, tak mezi 30 hráčkami je jen jedna bachařka. Jinak je to směs různých povolání.

Na pozici linebackera, tedy obránce, operuje bývalá kolegyně z Deníku Radka Tobolková a na pozici útočnice, tedy wide receivera je čtyřiadvacetiletá Klára Kalinová. Ta se již zlatým písmem zapsala do nedlouhé historie klubu. Položila totiž jak první touchdown na soupeřově, i na domácím hřišti. Obě dívky se pak Deníku svěřily, co je ke sportu přivedlo, co je na něm nejzajmavější, jak se na jejich koníček dívá okolí či zda se dá něco z tohoto sportu přenést i do normálního života.

Americkému fotbalu u nás moc pšenka nekvete. Co vás k němu přivedlo?
Radka Tobolková (RT): První nábory do nového klubu byly už někde loni v březnu. A to jsem si říkala, ne, to bude moc tvrdý a není to sport pro ženský. A utekl rok, byly druhé nábory a to už jsem si řekla, proč to nezkusit. A svého rozhodnutí určitě nelituju. Navíc je tu part skvělých ženských. A tak jsme tady a hrajeme nejvyšší ženskou soutěž a sbírám zkušenosti v první sezóně. Ale nemyslím si, že to bude ostuda.

Kláro, vy jste se do historie klubu zapsala prvními touchdowny. A i když ten na domácí půdě proti pražským Harpies, opět žádné body do tabulky nepřinesl, jaký to byl pocit?
Klára Kalinová (KK): První touchdown jsem už dala, ale na domácí půdě to bylo ještě lepší. Diváky, kterým musím poděkovat, že nás přišli v tak hojném počtu podpořit, jsem sice neslyšela, ale to bylo nejspíš tím, že jsem se soustředila na svoje spoluhráčky. Takže zážitek skvělý a další touchdown už nebude jako ten první na domácí půdě. Ale jsem ráda, že jsem se takto zapsala do naší krátké historie.

Co je na americkém fotbalu nejtěžší?
RT: Skloubit to, že nad tím musíme přemýšlet, hrát silově, rychle…

KK: Má to zkrátka moc různých aspektů, nebo spíše dovedností, které musí člověk v tom sportu umět.

Sice hrajete nejvyšší soutěž teprve rok, ale co je váš sen?
Obě: Teď už schází jen ta první výhra.

RT: Ale myslím si, že to už visí ve vzduchu a zápas od zápasu jsme lepší. Kdyby nás nedecimovala zranění, tak si myslím, že už to v posledním zápase dopadlo.

Co na váš sportovní koníček říká vaše nejbližší okolí?
RT: Já vypadám, jako když mě někdo doma mlátí. Mám ruce plné modřin a už i v práci se trošku diví. Ale když jim to vysvětlím, tak se pro změnu diví tomu, že hraji tento, pro ně ryze mužský, sport.

KK: U mě je to podobné, jen s tím rozdílem že na mě jsou rodiče, hlavně tatínek, velmi pyšný a sleduje každý zápas. Jinak mám méně odřenin, než obrana a tak to na mě není tak vidět, že hraji tak tvrdý sport.

Tak být plný modřin nezní tak lákavě, ale čím si vás tedy tento sport získal?
KK: Už jenom tou svou tvrdostí a tím, že se do toho člověk může pořádně opřít. A když má člověk na něco v životě zlost, tak si ji tady může pořádně vybít.

RT: Hlavně je to úpně něco jiného, než na co je člověk u nás zvyklý. Když někomu řeknu, že hraju fotbal, tak to berou v pohodě, ale když řeknu, že ne ten klasický, ale americký, tak řeknou jen Wau.

RT: Člověk se také při tom sportu stále učí. Americký fotbal není sport o náhodě. Musíme mít naučené různá schémata. Není to tak, že někam hodíte míč a někdo ho možná chytí. Jsou to přesně nalajnované hry, jak se co má dělat.

KK: Navíc je to spojeno s tou tvrdostí, kdy vás protivník nenechá vydechnout. A když se náš plán povede, tak je to o dost hezčí pocit.

Jak na vás reagují protihráčky? Přece jenom jste nováčci.
RT: (se smíchem) Myslím si, že nás dost podceňují.

KK: Podceňovaly. Ale už asi zjistili, že, ač jsme nováčci, tak umíme hrát. Samozřejmě stále sbíráme zkušenosti. Na druhou stranu, když nám nyní protiepidemiologická pravidla zakazují podat si po zápase ruce, tak i když se tady rveme o vítězství, tak po zápase jsou všechny emoce stranou a jsme zase kamarádky.

RT: Tím, že v soutěži není dvacet týmů. Ale jen pět, tak se víc známe a je to úplně v pohodě.

Je něco, co vám americký fotbal může dát do života?
RT: Určitě umíme lépe přijímat rány.

KK: Přesně tak, možná je to méně tvrdší, než je reálný život. Navíc nás učí respektovat se navzájem. V našem týmu jsou různé věkové kategorie, kdy nejstarší hráčce je 46 a nejmladší 18. Takže tam máme úplně od každého něco. A to i s ohledem na různou skladbu povolán. Takže já, jako čtyřiadvacetiletá, musím respektovat jak starší, tak i mladší. A to je dobré i pro život.

RT: Navíc se musíme spolehnout jeden na druhého. Ve chvíli, kdy to jeden vypustí, tak ten druhý dostane strašnou ránu a dost to bolí. A to se zkrátka nevyplatí.