„No, byli jsme pěkně rozevlátý," vzpomíná Oldřich Rott, rodák z Třebechovic pod Orebem. „Byli jsme hodně dobrý oslavovači," přitaká Ladislav Vízek, další hrdina z Moskvy, jenž vyrůstal v Hlušicích u Nového Bydžova.

Tým zapíjel triumf nadvakrát. Nejprve po finále, kdy pěkně vysál kasu, kterou držel první muž československé tělovýchovy Antonín Himl.

„Pořád jsme mu říkali: Antoníne, přidej pod kotel," chechtá se Vízek. „On pořád odpovídal, že potřebuje, aby mu něco zbylo pro diskaře. Ale bylo vidět, že zaplatí rád. Zlatá z fotbalu je zlatá z fotbalu," popisuje. „Rusáci ji taky 
s námi chtěli vyměnit. Ale neměli šanci, sportovec nemůže udělat větší úspěch."

Druhá párty proběhla na moskevském letišti, kde fotbalisté čekali dobrých šest hodin. Letadlo totiž mělo zpoždění. „Tam jsme se podruhé opili," směje se Rott.

Než se slavilo, musel ale mančaft projít těžkým turnajem. První čtyři zápasy odkopal v Petrohradu, tehdejším Leningradu. „Byla tam bílá noc. Naštěstí jsme měli na oknech okenice," vykládá Rott.

Až na semifinále se výprava přesunula do Moskvy a poznala život v olympijské vesnici. A tedy pravou atmosféru olympiády, která naprosto učarovala útočníkovi Vízkovi: „Bylo to něco neuvěřitelného. Seznamovali jsme se, tam je po kupě celý svět a celý svět se raduje."

Neuvěřitelné bylo také finále. Československo i Německá demokratická republika (na olympiádě nebyly země z kapitalistického bloku, které hry kvůli politické situaci bojkotovaly) dohrávaly bez vyloučených. V sestavě kouče Františka Havránka chyběl záložník Jan Berger a nakonec i zraněný Vízek.

„Koukali jsme společně 
v bazénu v kabině. Strašný nervy," vybavuje si Vízek. Jeho náhradník Jindřich Svoboda nakonec vstřelil vítězný gól. „Takže jsem to vlastně vyhrál já," směje se.

Jeho zranění mělo ještě jeden důsledek. „Láďa není na fotce, která vznikla chvíli po zápase. Ještě než jsme dostali zlaté medaile," pamatuje do detailu si Rott.
I to si však Vízek vynahradil. Radost si užil dosyta.

Bacha, to jsou boxeři…

Olympijská vesnice – to je místo mnoha setkání. Oldřich Rott si to moc dobře pamatuje. V sauně potkal slavného kubánského boxera Teofila Stevensona. „To byla pane hovaďák," pamatuje si.

„Pořád na nás ukazovali pěstičky. Říkám klukům: Bacha, boxeři jsou jiní," směje se Ladislav Vízek. I on si vybaví, jaký byl Stevenson šílený obr.

Ale nejen to. „Hodně jsme si všímali pozemních hokejistek. Na olympiádě to žilo – se vším všudy," vypráví rozverně. „A Italka Sara Simeoniová, to byla krásná holka," říká na adresu skokanky do výšky, která v Moskvě utvořila světový rekord.