Jako malý kluk se každou neděli pověsil na plot a poslouchal bublavý zvuk. Zamiloval se do něj.

Soused právě vyrážel na sváteční vyjížďku na legendárním harleji. Šlechtic mezi motocykly Harley Davidson se Allainu Schneiderovi, klukovi ze Slezského Předměstí, vryl pod kůži, stal se jeho životní vášní.

Dnes na něm pravidelně křižuje Spojené státy a navíc nevšední stroje v rodném Hradci prodává. „Slyšel jsem ten nádherný zvuk a byl jsem ztracený," vzpomíná majitel firmy Troja Moto v rozhovoru, jenž je dalším dílem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Kdo je vlastně harlejář?
Chlap nebo ženská, jezdí na harleji, užívá si jízdu. Harlej je velký, těžký, poctivý motocykl, celý ze železa, stroj pro pohodovou a bezpečnou jízdu. Samozřejmě se najde pár blbečků, kteří to nectí, ale většinou je to tak, že ten, kdo si pořídí Harley Davidson, si chce jízdu hlavně užít. Mně osobně dává harlej hlavně spoustu kamarádů.

Ano, máte klub HOG Hradec Chapter. Co podnikáte?
Například vloni na podzim jsme absolvovali cestu po Americe. Bylo nás sedmadvacet, jinak má klub asi pětatřicet aktivních členů.

Jak je složité zorganizovat takovou výpravu?
Když odjíždíme, vždycky říkám: Je to naposledy. A když se vracíme, tak už plánuju další. (směje se) Motocykly můžete dostat do Ameriky buď lodí, ale to je strašně časově náročné, navíc jim to kvůli vlhkosti nesvědčí, nebo letadlem, což je zase šíleně drahé. Zaplaťte převoz skoro třiceti harlejů… Jednou jsme to zkusili, ale teď už využíváme třetí způsob, harleje si 
v Americe pronajmeme.

Co jste prožili naposledy?
Já mám Ameriku projetou, najel jsem tam na harleji už 60 tisíc kilometrů, a tak jsem chtěl, aby ostatní viděli co nejvíce na západním pobřeží: Grand Canyon, Las Vegas, národní parky, například Joshua Tree. Je tam úžasná příroda a výhoda je, že za den potkáte třeba jeden náklaďák. Na těch cestách v poušti se říká: V pondělí pojedeš rovně, 
v úterý rovně, ve středu mírně doprava. Můj rekord je dvaačtyřicet kilometrů v pohodě bez drže. (směje se)

Kolik jste najeli?
Asi 5700 kilometrů, měli jsme ve výpravě i šedesátníky, bylo to fyzicky náročné. První den jsme je vzali do Death Valley, Údolí smrti. Aspoň po tomhle zážitku všichni poslouchali na slovo.

V čem se museli poučit?
V Death Valley bylo osmačtyřicet stupňů ve stínu. Já tam jezdím deset let a řekl jsem jim, že se musí nabalit. Pro některé to bylo nepředstavitelné. Vyrazili v tričku, 
v polovině jsme je museli polívat vodou a museli se obléct, protože se vlastně začali vařit. Pro představu – v Death Valley najedete sedmdesát kilometrů a je potřeba vypít tak čtyři a půl litru vody.

Původním povoláním jste strojní zámečník. Jak jste se dostal 
k harlejům?
Největší dojem na mě udělal starej pán, který kolem našeho baráku jezdil na válečném harleji. Jako kluk jsem měl pincka, jezdil jsem od šesti let, pak stopětasedmdesátku, pětistovku… Celé dny jsem byl v garáži a máma mi říkala:  Motorky tě živit nebudou. A teď mě živí. (směje se)

Proč jste začal podnikat?
Po revoluci bylo jasné, že nemůžu být zaměstnanec, často jsem nesouhlasil s nadřízenými. Měl jsem zámečnickou firmu, také jsem prodával nábytek.

Přesto jste se dostal k tomu, 
o čem jste snil.
Na začátku devadesátých let jsem si koupil první harlej, rok jsem čekal na motor. Dal jsem ho dohromady a začal jsem upravovat motocykly – i jiné značky – také dalším lidem. Pomohla mi taková plíživá reklama: Jeden řekne druhému, že byl spokojený – a tak to pokračuje.

Kdy přišel zlom?
Jednou jsem shrnul nábytek na stranu a doprostřed dal harleje. (směje se) Začátky byly krušné, dělal jsem dvacet hodin denně, spal v dílně. Přibližně v roce devadesát sedm si mě všimli a dostal jsem nabídku, abych prodával příslušenství Harley Davidson. Pak jsem si řekl, že postavím pořádnou dílnu a prodejnu. Ale musel jsem počkat, až sklidíme jahody a teprve potom mi to tady manželka povolila.

Harley Davidson má pověst drahé značky. Kolik se jich prodá?
Je to mýtus. Už v roce 1927 se jich v Čechách prodalo pět set ročně. A to stál jako rodinný dům. Dneska začínáme na 200 tisících, v Hradci se staráme o šest set padesát klientů.

A co říkáte na výrok, že harlej není na ježdění, ale na dívání?
(směje se) Kdyby nebyl na ježdění, tak bychom letos neslavili sto desáté výročí…

Allain Schneider
• Narodil se 4. května 1970. „Jsem Husákovo dítě."
• Německé příjmení má po dědovi. „Křestní jméno mi naši dali jako protest proti bolševikům. Čtrnáct dní jsem se nejmenoval."
• I jeho syn se jmenuje Allain. „Úřednice po mě chtěla ověření, že takové jméno existuje. Tak jsem jí ukázal občanku."
• Původním povoláním strojní zámečník je oficiálním prodejcem firmy Harley Davidson.

Jak se veterán vrátil na pláž omaha

Bylo přesně šedesát let od invaze, která asi definitivně rozhodla druhou světovou válku, od vylodění spojenců v Normandii.

Ve Francii se v roce 2004 konaly velké oslavy. Zúčastnil se jich i Allain Schneider s jedním 
ze svých skvostů značky Harley Davidson. „Ten motocykl se 
vrátil na pláž Omaha," vypráví.

Jde o stroj z roku 1942 – i s jeho pomocí Američané prolomili tehdejší výspu nacistického Německa. „Koupil jsem ho jako předělaný polovrak 
a dával jsem ho dohromady rok a půl," popisuje majitel.

Práce se vyplatila, zelený harlej připomíná velké vítězství.